Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

Cesta přes Sibiř

Středa v 7:37 | Yak a Satya
Sibiř je obrovská. Ne, počkejte, ještě jednou Sibiř je ÓÓÓÓÓBRÓÓÓVSKÁÁÁ

Příklad:

Po návratu loni ze Skandinávie jsme jásali, že polňačka přes les, tam měla sto kilometrů. Tady jsme se vydali na takovou, která měla 686 km. Plán byl, že si zkrátíme cestu o asi tisíc kilometrů oproti mnohem delší pohodlné silnici a uvidíme zapadlé kouty Sibiře.


Nabrali jsme naftu na tisíc kilometrů a opustili asfalt. Široká hliněná cesta byla upravena protažením a někdy posypána hrubým kamením. Vedla nás skrz vesničky kde včera je ještě dnes.
Dřevěné roubené domky s vyřezávanými okny. Často opuštěné a rozpadající se. Po třiceti kilometrech jsme zastavili ve vesničce, která byla středisková a našli tam obchod se vším možným, potraviny a hospodu. V té byl i bankomat!

Po dalších sto kilometrech naše cesta skončila. Most přes řeku shořel. Dál vedla jen lávka a pár místních aut před ní svědčilo o tom, že to dál vozem nejde. Drncali jsme se další dvě hodiny zpět a pokorně se vrátili na pohodlnou silnici.


Sibiř je velká a placatá. Louky a březové lesy. Louky a březové lesy. Louky a březové lesy.
Jeli jsme celé dny. Brali naftu, vařili a spali v březových lesech. Den po dni. Tisíce kilometrů.

Vznikla z toho píseň.
Poslechněte si ji, než budete číst dál, tady je odkaz:

A pak, když jsme se takto vypořádali s nekonečností Ruského východu, uviděli jsme Alexeje Kostjučenka.


Nejdřív to z dálky vypadalo, že u kraje jede nějaký cestovatel v takovém tom hitechovém kole na kterém se leží. Za hlavou batohy a nad nimi dvě vlaječky. Napadlo nás: šílený sportovec ze západu.

Když jsme u něj zastavovali, zjistili jsme, že je to vozíčkář. A když jsme přišli až k němu objevili jsme Alexeje, který neměl nohy hned od pasu. Jedna ruka mu chyběla od zápěstí a na druhé měl dlaň, ale bez prstů. Svůj vozík s jedním kolem vepředu poháněl tak, že zasunul ruce do polstrovaných kapes na "šlapkách" před sebou a oběmi pažemi nejednou jimi točil.

Jel ze St. Petersburgu do Vladivostoku. Delší trasu už ani v Rusku nevymyslíte. 9000 km. Byl v půlce.

Tak už se s tím smiř, že cesta přes Sibiř, je hrozně dlouhá.

p.s. Na Sibiři jsme navštívili Tobolsk, jedna z předrevolučních výsep carské moci zde. Místo, kde byli před popravou v Jekatěrinburgu, nějaký čas vězněni poslední Car s rodinou.

Má krásně zrestaurovaný kremlin (hrad) a pravoslavný chrám. Pak jsme si prohlédli Tomsk- studentské město o cca dva tisíce kilometrů dál. V obou byla na náměstí veřejná WIFI síť.


Obrovským městům jako je Omsk nebo megapole Novosibirsk jsme se vyhnuli. To, co je architektonicky na Sibiři zajímavé, bylo postaveno před revolucí. Bolševik přidal paneláky a betonové krychle a současní architekti nudné železo skleněné paláce byznysu jako jsou všude na planetě.


Roubenky na vesničkách jsou romantické, ale jsme rádi, že v nich nemusíme bydlet v mínus 40.

Yak
 

Prvovýstup

14. července 2017 v 7:02 | Yak a Satya
Report from Satya

Obrovské balvany se za ohlušujícího řevu valili dolů a vše co jim přišlo do cesty nemilosrdně smetli a navždy skryli pred všemi, co v budoucnu kdy budou poblíž. Bylo to o fous! Stalo se to před pár milióny lety.

Byla to ale jediná cesta na nejvyšší vrchol v celém okolí.

Podívala jsem se dolů a viděla jsem Yakeena, jak hledá vhodný místo kam došlápnout. Už už to vypadalo, že se mu sveze noha dolů a ztratí rovnováhu.

Odvrátila jsem pohled. Nebyli jsme jištění.Věděla jsem že jestli se neudrží budeme v průšvihu oba. Musela bych řídit!

Ukázala jsem Yakeenovi místo kus od jeho levé ruky. Chyť se tam, tam je to pevný! Musíme sebou hodit, než se to spustí ten hrozný déšť, nechci vidět jak padá!

Jo. Měla jsem strach. Musela jsem si to přiznat. Nebyl to zdaleka náš první výstup, ale tohle bylo jiný. Tohle byl prvovýstup na Uralu!

Toho rána jsme vstali brzo. Vzali nutnou výbavu a vyrazili. Zdálky hora vypadala jako kolmá stěna a my věděli, že tohle bude zkouška.

Hodně jsme trénovali. Za poslední týden jsme urazili tisíce kilometrů a na tento výstup jsme se pečlivě připravovali usilovným hledenim vpřed. A teď ten okamžik nastal. Nebe hrozilo deštěm a my věděli, že riskuje vše.

Ano, mohli jsme zmoknout a dokonce i uklouznout na vlhkých kamenech. Navíc jsem si uvědomila, že jsme na tuto čtyřhodinovou túru vyrazil bez svačiny tedy ani smrt hladem nebyla vyloučena.

Po dřevěné lávce, která by se po dešti mohla klidně změnit v kluzkou dřevěnou lávku jsme krok za krokem, ruku v ruce, překonali bažinu na začátku cesty. Potom i tato nebezpečná stezka zkončila, ale běda: Yakeen si nabral do bot. Bylo to strašné. Úplně mu tam čvachtalo.

Tu a tam byla vyšlapaná stezka do strany, ale všudypřítomné cedule v této nedotčené přírodě nás varovali před medvědy. Riskovala jsem a odskočila si.

Překonali jsme další dlouhý úsek, kam lidská noha nevkročila. Minimálně 10 a možná dokonce 12 hodin.

A potom to přišlo. Cílová rovinka na vrcholu této 1420 metrů vysoké hory. Dokázali jsme to!

Now Yakeen

Po takovém výkonu jsme si zasloužili baňu i posezení u šašliku, které pro nás připravila vlídná paní.

Podnikání v Rusku čím dál víc připomíná nadšené začátky soukromého byznysu v devadesátých létech v Čechách, nebo možná ještě spíš standardům současné jižní a jihovýchodní Asie.


Paní měla pár stolů v kůlničce na dvorku, který byl z části z bílé polypropylénové plachty a z části z nehoblovaných prken. Baňa, sauna byla ve zděném sklípku pod roubenkou.

Celý tenhle pozemek i se všemi kůlničkami kadibudkou a vším ostatním, co se kolem povalovalo, nová majitelka koupila před půl rokem. Ještě v době kdy na všem leželo metra půl sněhu. Hned se se synem nastěhovala do bani, protože ta jediná se dala první dny rozehřát, a vrhla se do rekonstrukce. Je hrdou strůjkyní svého osudu.

Prováděla nás, po budoucí kuchyni, nové bani, chatě pro hosty atd., a bylo jasné, že má přesné plány a spoustu chuti a energie do práce. Důležitou motivací je jistě i to, že jí v šedesáti, důchod 10 000 rublů, k životu nestačí.

Byl to pěkný večer, kdy jsme se Satyou, mimo jiné i zpívali českou hymnu. Pozor! Žádná vodka v tom nebyla.

Oni i tady vlastně pijou pravidelně jen zoufalci.

Rusko poskytuje svým obyvatelům jen nejzákladnější péči, ale také je nijak neomezuje v jejich snaze se o sebe postarat. Nikde neobtěžuje hygiena, nestraší požárník, nečíhá sociálka, nešmíruje berňák.

Je tedy Rusko svobodný stát?


No v každém případě svoboda, a možnost dělat si co je napadne, byly nejpíš jedním z důvodů, které vedli, rusko-český pár Jakuba a Olgu, k tomu, že si jako místo společného pobytu vybrali Rusko.

Jsou oba veterináři, poznali se na studiích v Brně a jsou to zapálení pejskaři a sportovci. Jakub se psy jezdí na saních, koloběžce, kole. Plave s nimi, běhá biatlon triatlon a spoustu jiných věcí. A hlavně, na Sibiři k tomu má větší část roku k dispozici sníh.

Když jsme je navštívili, zrovna u nich probíhal kemp o výcviku psů. Večer u ohně jsme poslouchali neustálé povídání o psích kamarádech a vzpomínali na Káju.

Tomu by se tam nelíbilo. On není totiž žádný pejskař. Je to nadšený človíčkař, který psíky nesnáší.

Jedeme dál na východ do Tobolska, a jsme rádi, že máme před sebou ještě tolik toho Ruska. Jeho Asijská část stále víc připomíná tu Asii, kterou máme rádi, a to že Existence zařídila, že jedeme tímto směrem, tedy nejprve do Ruska a pak přes Turecko a Balkán domů je veliké štěstí. Vždyť obráceně, by nás v říjnu, tady pravděpodobně zasypal sníh!

Proti proudu genů

12. července 2017 v 11:06 | Yak
Když měl můj bratr loni narozeniny, daroval jsem mu provedení testu DNA na vyhledání původu našeho rodu. Doufal jsem, že se dozvíme, že naši předkové doputovali do české kotlinky ze Sýrie, nebo tak. Byl by to pro mne legrační triumf v našich debatách o přistěhovalcích, ve kterých zastáváme opačné názory. No a taky jsem byl zvědavý. Prostě takový vypečený dárek.

No a ejhle. Linie otců, co si meč po meči předávali naše geny a jejíž geny teď předáváme my s bratrem, přišla ze stepí východu. Nebo by se taky dalo říct: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.

Vyrostl jsem totiž v antikomunistických výkřicích otčíma Karla, a k Rusům jsem se vztahoval jako k okupantům. To, když se naši prezidenti jezdí klanět tupé moci Kremlu, mně vždy odpuzovalo a z trucu jsem i propadal z Ruštiny. Když si někdo poplete Českou republiku s Ruskem, zuřím dodnes.

Prostě předsudky. A teď mám možnost se jich zbavit. Cestuji proti proudu genů.

Nebo by se dalo říct, že jsem se přijel pochlubit zástupu předků, jakou parádní mám ženu.

Rusko je plné neviditelných hranic. Odbočíte-li ze sítě pěkných a bezplatných silnic a dálnic na vedlejší, jsou to často nezpevněné blátivé cesty. Odtud se vynořují zablácená stará auta z vesnic a mísí se s nablýskanými městskými vozy.

V prosklených palácích byznysu se odrážejí dřevěné pastoušky z druhé strany ulice. Stovky žen u silnice prodávají houby a borůvky za maximálně desítky rublů, a jiné davy jejich spoluobčanek drancují hypermarkety rozhazujíce desítky tisíc. Kosmický program a koňské povozy.

Rubl, co má stejnou hodnotu jako Indická rupie.

Rusko je obrovské. Zadáte do navigace další větší město a ona hlásí: jeďte 385 km rovně a pak na kruhovém objezdu pokračujte rovně. Den za dnem jedeme na východ.

V těchto dnech jsme minuli Voroněž, ale navštívili Tambov. V Syzranu jsme se poprvé prošli kolem Volhy a v Samaře jsme se na krásném upraveném nábřeží této řeky, kochali bohatstvím země. V luxusním parku, sportovali Rusové ve značkovém vybavení. Když jsme ale po pár stech metrech odbočili do uličky mezi zbědované paneláky, v rozblácených cestách byly díry, že naše auto zapadalo do půl pasu.

A dál na východ.

Teď jsme již na Uralu. Někde tady je další neviditelná hranice. Zemi, po které jedeme, se přestává říkat Evropa. Teď to bude na dlouho Asie.


Shodli jsme se na tom, že nám je tady oběma dobře. Spíme v přírodě, kde zastavíme. Teď třeba v Nacionálnij park Zuratkul. Azbuku již čteme skoro plynule a s domorodci se bavíme, jak se dá.
Na zítřek máme domluvenou po treku Baňu a dnes jsme vypili lahev Kvasu, což je něco jako moravský burčák nebo spíš zanskarský čang. Kvašený, mírně alkoholický nápoj.

Ceny pro zajímavost:
Nafta!! Haleluja: 14 až 15 korun za litr. Šašlik, špíz - typický oběd u silnice 300 gramů cca 80 Kč. Potraviny trochu levnější než v Čechách, pokud omylem nezabloudíte do drahého obchodu. Jo, Litr a půl kvasu 48 korun a paní nám zítra roztopí saunu za 200 Kč. Spíme pořád zadarmo.

Z Uralu Satya a Yakeen
 


Muži

7. července 2017 v 20:06 | Yak
"Nad stádem koní, podkovy zvoní, zvoní… " Tlupa chlapů se na parketu objímá, tiskne a kolébá v rytmu. Ženich je uprostřed. Ženy kolem, na nich mohou oči nechat. Promile dovolují demonstrovat mužské přátelství. Václav si vzal sestru Kateřinu a svatební párty byla veliká. Oba mají kolem sebe parádní partičku přátel. Ti pro ně dokonce tajně natočili klip ke svatbě.

Představte si to:

Začínal pohledem z dronu na louku za jejich domem, kde ze svých těl vytvořili V+K, pak ve skupinách tančili na náměstí, v restauraci, supermarketu a na mnoha jiných místech. Reklama na spokojený, svobodný a bohatý život ve střední Evropě. Reklama na aktivní přístup k životu a k přátelství.

Směl jsem jim k tomu při obřadu v kostele číst úryvek z Nového Zákona. Ještě jednou děkuji, sestřičko.
Na této oslavě jsme začali naši cestu do Mongolska. Laťka byla tímto, pro všechny další domorodce, kteří nás budou zvát na různé slávy, na příští 4 měsíce, nastavena sakra vysoko.

Pak už jsme jen z expedičního vozu vyndali slavnostní šaty a naložili výbavu a jeli. Našeho psíka Káju jsme odvezli na prázdniny do Brna k Olče a Lukášovi. Měl pacholek tak zajímavé čmuchání kolem domu, že ani nezvedl hlavu, když jsme se zlomenými hlasy na pokraji hysterie, s ním loučili. Haleluja.
První noc jsme přespali pod Spišským hradem, a ráno nás přišla pobavit holandsko - slovenská skupinka s horkovzdušným balónem. Když nizozemský vzduchoplavec z výšky volal: "Happy and safe journey!" nebylo těžké si představit, že to je hlas Boží.

Pak už jsme vjeli na Ukrajinu. Přechod přes hranice byl jednoduchý a ve Lvově nám místní řekli, že je naprosto v pořádku spát venku. A tak od té doby tak nocujeme. Dali jsme si ve Lvově ještě Vareniky (takové ukrajinské mo-mo) prohlídli historické centrum a jeli do Kyjeva.

Kyjev je třikrát větší než Praha a protéká skrz něj obrovský Dněpr. Na jeho břehu leží chrámový komplex Pečersk Lavra. Stál za návštěvu. Pravoslavné chrámy nejsou tak napěchované utrpením jako katolické, a fousatí a vlasatí popové mi připomínali kamarády máničky za komárů.

Pak už před námi byla hranice do Ruska. Zjistili jsme, že i po desítkách hranic v Asii, Jižní Americe a Africe, ta Ruská nás dokázala znervóznět. Vybrali jsme malý přechod a šli do toho.

Když jsme po pěti hodinách vyjeli na druhé straně, konstatovali jsme, že to bylo vlastně příjemné a klidné.

Dobře, na Ukrajinské straně si řekli o úplatek (prý na kávu), ale dali jsme jim jen dvakrát dvě Eura. Na ruské straně si o nic neříkali. Museli jsme sice ÚPLNĚ vše z auta vyndat, ale oni si to jen prohlídli, pomohli nám vyplnit ty formuláře, které neměli v angličtině (dohromady jich bylo pět) a byli jsme v Rusku. Ne, jsme v Rusku.

Dnes jsme den začali tím, že jsme se šli podívat na Památník vítězství v Kursku. V roce 1943 se tady odehrála největší tanková bitva II. Světové války.

Bylo to tak smutné, Almasto, že jsem si přál mít tě tam. Moci se s tebou obejmout a dát tě, a od tebe dostat pusu do fousů. Mohli bychom sdílet žal nad těmi, co se neobjímali.

Kdysi se tam sjeli chlapi, nebo spíš chlapci z celý Evropy, a pak se povraždili.

Možná, že ze slz jejich matek, dívek a žen tam plane oheň zoufalství. Věčný oheň zoufalství.
Stovky jmen v mramoru a desítky nových hrobů. Na posledním je napsáno že: padl v bitvě s Ukrajinskými diversanty … Datum? 10. 9. 2016.

"Černý vůz vlečou a slzy tečou …"

A co na to neznámý vojín?

Co mi tu říkáte, že šel bych zas? Odpověď čekáte? Nasrat, jó nasrat! K. Kryl


p.s. Dnes je 7.7. za námi je 2789 km a míříme dál na východ - Ufa.


Yakodárek

1. července 2017 v 5:41 | Yak
Ospalý živnostenský odbor. Středisková obec s rozšířenou působností. Letní den, okna dokořán, nikde nikdo. Po zaklepání vcházíme, společně s mojí ženou. Úředník má milý výraz, a vypadá, že je rád, že ho někdo vysvobodil z předstírání, že pracuje.

"Co pro Vás mohu udělat", zní upřímně.

"Rádi bychom přerušili naše živnosti", promluvím za nás za oba.

"Na jak dlouho?", ptá se úředník, pár kliky zažene z obrazovky to, co tam měl a s vstřícným výrazem čeká na odpověď.

"No, nevíme přesně, kdy budeme zpátky v Čechách. Není možné živnost přerušit na neurčitou dobu?"

"Ne", úředník je ve svém živlu, "živnost musíte přerušit na konkrétní dobu. Od jednoho měsíce do padesáti let. Samozřejmě ji můžete znovu přihlásit kdykoliv."

To mě pobavilo a vidím, že moji ženu taky. "Tak já přerušuji na padesát let."

Je mi čerstvých padesát, mám šedivý plnovous, a tak je můj vtip: "Ať se pak klidně rozběhne," všeobecně srozumitelný.

Úředník se přidává: "Nemusíte se bát, kdyby se do té doby s vámi něco stalo, jsme propojeni s matrikou."

Odsunuli jsme společně lidskou konečnost do dálky, odkud nás neslyší a teď se jí vysmíváme. Je to úlevné.

Chvíle cvakání klávesnice a jsem od července osoba bez zdanitelných příjmů. A ví o tom i sociálka a zdravotní pojišťovna. Moje žena prozradí pár svých údajů, další osvobozující cvakání, a i z ní padají virtuální pouta požadavků a závazků. Jsme volní na padesát let!

"Kam se chystáte?" Nevydržel to úředník.

Ujímám se slova. Je to moje parketa. Slova ze mne vylétávají v nadšené kanonádě jako špunty od šampusu. Lze slyšet třpytky jásavé dychtivosti. Je to óda na radost ze zralé dospělosti. Je to elixír mého života, který kolem sebe cákám:

"Jedeme do Mongolska. Autem. Máme takovou dodávku 4x4, předělanou na spaní. Nejdřív pojedeme přes Ukrajinu a celé Rusko až na Sibiř za Bajkal. Pak budeme měsíc cestovat po Mongolsku. Odtud znovu přes Rusko přejedeme do Kazachstánu, pak Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu, znovu do Kazachstánu a ještě jednou do Ruska. Pak projedeme Kavkaz, Gruzii, Ázerbájdžán, Arménii a pak se přes Turecko, Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko, vrátíme domů."


Muž za počítačem přestal dýchat. "Na jak dlouho to plánujete?"

"Na čtyři měsíce, pokud se nestane nic mimořádného," snažím se promíchat pýchu s pokorou.

Konečně přišel nádech a výdech. Tedy spíš vzdech. "Nikdy bych nedostal tak dlouhou dovolenou."
"Víte, dal jsem si to jako dárek k padesátinám," ulehčuju mu to, a zároveň dodávám naději. Je mu tak pětatřicet.

Ve skutečnosti na podobné cesty vyjíždím kdykoliv mi to dovolí peněženka a je mi jedno jaké nehoráznosti o mém věku vykřikuje datum v občance.

Úředník ale znovu ožívá: "Můj švagr byl před rokem v Africe, tak jsem si loni přivezl z Německa takovýho starýho bydlíka, a teď ho dávám do pořádku. Jednou to tady zabalím, a taky vyrazím."
Zahledí se skrz nás do budoucnosti bez kanceláře a bůhví čeho ještě.

Přecházíme o patro níž. Dopravní odbor. Ani tady nikdo před námi nečeká. Žádáme o mezinárodní řidičáky.

"A kam jedete?"

Opět přichází moje chvíle.

Když po další půlhodině odcházíme, již s řidičáky, na chodbě čeká jiný zaměstnanec státní správy a chce si o naší cestě popovídat.

Nakazili jsme je nebo jen nalili hořlavinu uskutečněného do doutnajících uhlíků snů a možností?

Odcházíme.

Příprava Expedice tohoto typu je jako hora. Na její špičce jsou oslavně-chlubivé momenty, jako byly ty na úřadě, vizitky s webovou adresou, samolepky s mapou cesty na auto. Na tento vrchol svítí slunce pozornosti veřejnosti.

Ta část hory příprav, která je ve stínu, se skládá ze stovek jednotlivých úkolů a kroků, které bylo třeba naplánovat a vykonat. Zařídili jsme mnoho víz, naplánovali celou trasu, připravili vůz, postarali se o vše, co tady necháváme a připravili i naše těla.

Takhle to ani nezní složitě, co?

Pokud však jednotlivé sekce, rozdrobíte na konkrétní úkoly, vznikne pestrá směs.

Například:
Vytrhnout zlobivou osmičku. Odpovědět na otázku: Kolikátého září přijedete do Tádžikistánu, ale přesně, prosím? Udělat náhradní klíč k zámku na kanystry na střeše. Udělat kopie víz a pasů. Zařídit účet a karty u banky, která má malé poplatky za výběr v cizině a vše zaktivizovat a vyzkoušet. Vyrobit umístění na vařič a vyzkoušet. Mapy, navigace, průvodce do 16 států. Kdo poseká trávu kolem našeho domu, aby nebilo do očí, že tam nejsme? Lékárnička. Intenzivní kurz Ruštiny. Hasičák do auta a další rezerva. V Uzbekistánu se neprodává nafta. Co s tím? Dárky pro děti na cestách. Mluvené slovo do auta. Tyhle stránky. Repelent. Drobné dolarové bankovky…

Bylo toho spousta. Ale slyšíte? Mluvím v minulém čase!

V neděli 2. července vyjíždíme.

také se dá číst na www.facebook.com/CestaPresPulSveta

Další články


Kam dál