Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

Obývané skály a pozoruhodné cesty

Dnes v 9:17 | Yak |  Z Cesty přes půl Světa
22. 10. 2017
Hraniční přechod z Arménie do Gruzie byl mimořádně studený, opuštěný a rychlý. Hromadami sněhu ve výšce přes 2000 metrů nad mořem naznačoval budoucnost, ale my si toho nevšimli.

První zastávkou naší druhé návštěvy Gruzie bylo skalní město Vardzia. Mniši si do skály vykutali nejen své cely a kostely, ale (a nám se zdálo, že především) i vinné sklípky a kuchyně či stáje.

Nebýt toho, že po několika století jim toto místo vyplenili Peršané, mohli tam být do… a né, zpět. I kdyby jim klášter nevyplenili Peršané, udělali by to komunisté a v každém případě se na současném stavu podílelo zemětřesení.

No, teď tam zas skupinka mnišek žije a do pár umělých jeskyněk se tedy nesmí. Holky si tam před okny pěstují kytičky a starají se o kostelík.

Pak už jsme mířili na pobřeží Černého moře. Do Batumi. V průvodci psali, že mimořádně zajímavá cesta je přes Achalciche a Kule. Psali, že budeme potřebovat silný terénní vůz, zkušeného řidiče a že sedlo může být kdykoliv zavřeno kvůli sněhu a cesta celá je uzavřena od listopadu.

Takovou výzvu jsme museli přijmout. Perfektně zrestaurovaná pevnost Rabati byla pěkným výchozím bodem.

Pak jsme pokračovali a cesta do průsmyku stoupala. Někde v sedmnácti stech metrech se začal objevovat sníh, a když jsme se blížili k sedlu, bylo ho již kolem metru.

Na stejnou cestu se bohužel vydalo i několik místních v naprosto nevyhovujících vozech. Jejich dvojkolky měly sjetá letní kola, nízké spojlery a další neterénní doplňky. K tomu přičtěte kavkazské jízdní zvyklosti a kalamita byla hotová.

V Zakavkazku se totiž řidiči chovají velmi svérázným způsobem, a pro naši bezpečnost jsem musel zahájit nový způsob řízení, kterým chráním především nás a naše auto ale i okolní truhlíky.
Když jsem totiž zjistil, že nepřehledná zatáčka, plná čára a protijedoucí vůz jsou pro Ázerbájdžánce, Armény a Gruzínce signálem k předjíždění, ze začátku jsem se snažil vmáčknout do pangejtu a nechat je ať jezdí, jak chtějí. Pak jsem ale přišel na to, že touto řidičskou submisivitou je v hazardním chování podporuji a teď již jezdím agresivně správě.

V praxi to znamená, že v případě že se blíží nepřehledná zatáčka a já ve zpětném zrcátku vidím místního truhlíka jek se chystá předjíždět, zablokuji vozem cestu a až když jsem si jistý, že za zatáčkou nikdo není, pustím ho. Myslím, že jsem jim již párkrát zachránil prdel. Nehod je tu totiž spousta.

No a tihle truhlíci s námi vjeli do sedla. První utrhl o hromadu sněhu spojler a zablokoval jediný prohrnutý pruh. Druhý se snažil projet kolem a zapadl. Další se namačkali kolem. Z druhé strany kopce, v jediném pruhu, uvázl náklaďák v prudkém stoupání. A bylo hotovo. Všude po kolena sněhu a kolem cesty metrové závěje.

V tu chvíli se objevil Ukrajinec se zajímavou prosbou. Jestli bychom ho neodtáhli do servisu asi 30 km daleko. Velice absurdní situace.

Možná bychom tam strávili zimu, kdyby se neobjevil veliký nakladač, s řetězy na kolech. Nakladač odhrnul sníh. Půjčili jsme místním lano a nakladač vytahal zapadaná auta. Pak já zapřáhl nepojízdný mercedes ML a začali jsme sjíždět do údolí. Někdy jsem na dlouhé úseky odpojoval nepojízdného kolegu, on sjížděl samospádem, a pak jsem ho tahal do kopců. Odpoledne končilo, když jsme ho dovlekli do servisu.

Přespali jsme u krásné říčky a obdivovali prastaré mosty.

Pak už jsme byli v Batumi. V historické části jsme si dopřáli pokojíček a prošli si upravené moderní město.

Batumi v žebříčku Gruzínských měst vede. Útulné, staré i nové na břehu Černého moře.

Další den jsme jeli do Turecka. Hranice, pořád na pobřeží, byla opravdu snadná. Pár razítek a bylo.
Nebyl jsem v Turecku 14 let a ono nezahálelo.

Silnice, domy, vše nové. Z pobřeží, z města Of, jsme jeli přes hory do Bayburtu po silnici D915. Možná vám číslo nic neříká, ale mezi vyznavači klikatých cestiček, mezi adrenalinovými feťáky horských silniček, je řazena mezi nejvypečenější. Těšil jsem se na ni již od Náchoda.

Na prvních 20 kilometrech cesta vystoupá do 2600 metrů z nuly černomořského pobřeží. Děje se tak z poloviny na holých skálách, ve strmých stoupání. Výhledy jsou opravdu silné. Někdy jsem se soustředil na cestu i proto, abych neviděl, že půl metru od kola není nic jiného než propast.
Pak dalších patnáct kilometrů je náhorní plošina a tam všude bydlí lidé. A i tam jsou nové domky a když jsme sjížděli do údolí na druhé straně hor, přistihli jsme partu cestářů, jak pokládají na tuhle cestu asfalt. Turecko zbohatlo a je to vidět kam se podíváte.

Další den jsme celodenní jízdou urazili 700 km do Cappadokie. To jsou další obydlené skály. Tedy v tomto případě pískovcové špičaté homole, často s čepičkou (nebo žaludem) kamene na šešulce. V nich vykutané komůrky jsou doplněné romantickými domečky a vzniklou vesničku navštíví většina turistů, kteří přijedou do Turecka.

Dnes ráno tito výletníci naplnili koše více než stovky horkovzdušných balónů. Za svítání tak svým počtem a sureálností balóny přebili malebnost skalních domků.

No posuďte sami. (Teda až na lepším připojení dodáme obrázky😉)

Tak až tohle dáme na web, skočíme do auta jedem do Istanbulu.

Tak zatím.

Satya a Yakeen
 

Arménie s Armény

Úterý v 16:23 | Yak |  Z Cesty přes půl Světa
Náhorní Karabach je 7 tisíc čtverečných kilometrů kopců. Ale vzhledem k tomu, že Arménie samotná má jen 18 tisíc, je to její podstatná část.


Na hranicích vlastně žádný přechod není, jen nám místní policisté dali papírek s adresou ministerstva zahraničí ve Stepanakardu, kde si máme koupit víza.


Začali jsme koupelí. Kus od hlavní silnice jsme našli horké prameny a celé odpoledne jsme se v nich hřáli. Od úmyslu tam přespat nás odradila místní opilá partička, a tak jsme ještě před spaním navštívili klášter Dadivank a přespali v údolí pod ním.


Předtím než jsme další den dojeli do padesátitisícového hlavního města jsme viděli další klášter. Gandzasar. V muzeu u něj mnoho knih dokládalo, že tuto oblast osídlovali Arméni již před šestnácti sty lety.


Tisíc let starý komiks

Ve Stepanakardu jsme si koupili víza, ale do pasu nám je ochotný úředník jen vložil. Nalepením a razítkováním by nám tím pasy totiž pro budoucí použití v Ázerbájdžánu, znehodnotil. Náhorní Karabach dodnes žádná země světa neuznala a Arméni ho prostě považují za svojí součást.


Přespali jsme u platanu, který pamatuje dobu, kdy Ježíš byl teenager a další den se vrátili přes Šuši na nezpochybnitelně Arménské území.

Šuš byla před válkou dokladem toho, jak lidé rozdílných národů a vyznání mohou žít spolu v míru. My jsme nalezli jednu rozpadající se mešitu a pevnost, ze které se střílelo na Stepanakard.

V oblasti zemřelo ve válce na začátku devadesátých let 30 000 lidí. Jsou vidět opuštěné Ázerbajdžánské vesnice a je to kraj chudší než zbytek země. Osud je nejasný a nálada se nám zdála příslušně vážná.

Po návratu do Arménie na nás kousek za hranicemi čekala nejdelší lanovka na světě. Její víc jak pětikilometrová dráha vede přes dvě údolí k opevněnému klášteru Tatev.



Nejdřív jsme se ale nechali obrat od štětinaté stařenky, která nám v ruinách primitivního občerstvení neváhala vystavit účet luxusního podniku. No, ne vše co levně vypadá levné je.

Odnesli jsme si zkušenost a teď vždy bedlivě zkoumáme tváře obsluhujících servírek. Usoudili jsme totiž, že hamižnost se projevuje u žen vousatostí. No ale ověřený fakt to zatím není.

Pak jsme popojeli o dalších sto kilometrů a přijeli pozdě na západ slunce u kostela Noravank. Ráno ale svítání taky nebylo špatné.

Tohle vezeme kamarádovi Lukášovi, rád betonuje a už se těší až pod něj bude dělat základy:-)

Pak už jsme vyjeli do Jerevanu. V horách na cestě, kterou jsme zvolili, jsme ještě mohli obdivovat karavanserai ze 14. století.


V Jerevanu jsme měli sraz s Artašem. Kamarádem našeho kamaráda. On i jeho kamarád Edgar byli prima hostitelé. Artaš nás vzal do galerie, ukázal město a pozval na večeři do nejluxusnějšího podniku, kde jsme během této Expedice jedli.


Využili jsme jeho nabídky a přespali u něj v práci. Partička dobře placených ajťáků si v centru platí pěkný byt, aby měli kde přemýšlet a tvořit.

My jsme v tomto jejich think tanku ochutnávali dlouho do noci Arménské víno a koňak. Bylo pozoruhodné poslouchat hrdé Armény, jak mluví o minulosti i budoucnosti své země.

Druhý den Edgar trval na tom, že nás ještě musí vzít k jedné z mála románských staveb, která přežila křesťany a Čingis Chána, k templu Garni, a ke klášteru Geghard, který je z velké části vytesán do skály.



Rozhovor s úspěšnými, spokojenými a nadšenými chlapíky doplnil náš pohled na Arménii, která z okénka Edgarova BMV vypadala nejednou tak nějak spokojeněji a nadějněji.


Teď když píšu tuhle zprávu, chystáme se na poslední noc v Arménii a zítra již budeme znovu v Gruzii.

Bolest, historie, příměří

13. října 2017 v 12:17 | Yak |  Z Cesty přes půl Světa
10. 10. 2017
Tak teď píšu zase jednou u jezera. Tentokrát jezera Seven v Arménii. Je to největší jezero Kavkazu ve výšce 1900 m n. m.


Naposled jsme psali z Ázerbájdžánu z kovotepecké vesničky Lahic, od té doby jsem již bez teplot a ostatních problémů, a již jsme urazili další kus cesty.


Nejprve jsme si, ještě v Ázerbájdžánu, prohlédli další středověké městečko Šaki. Celé průčelí paláce bylo osazeno okny s barevnými sklíčky. Před ním mazaný architekt umístil jezírko, které posílalo do paláce světlo ve vlnkách, takže spolu s vitráží dokázal uvnitř navodit velice psychedelickou atmosféru. A to v 18. století!


Pak už jsme odjeli do Gruzie.

Teprve když jsme si za hranicemi dali vepřové v putyce, kde partička slavila již druhý den, uvědomili jsme si, že jsme zpět v křesťanském světě.

Do skály vytesaný kostel a klášter, u kterého jsme přespali první noc, nám to potvrdil. Všude samé kříže. Však on ho založil svatý David v 6. století, když přinesl do oblasti křesťanství ze Sýrie.

Hlavní město země, Tbilisi, jsme navštívili tak, jak to máme nejraději. Odpočinutí jsme přijeli ráno, zaparkovali v centru, město si prošli a odpoledne zase vypadli.




Procházeli jsme staré uličky, které připomínají (hned jak zahnete za roh nejturističtější ulice) Prahu v osmdesátých letech. Oprýskaná omítka, zanedbané vnitrobloky, v nás vyvolávaly pocit, že jsme skoro doma.

Z Tbilisi jsme odjeli do Arménie. Je to na hranice 70 km.

Přechod do Arménie z Gruzie vypadal již evropsky, žádné dlouhé papírování. Pas vystrčený z okénka auta, ale pak přece jen zážitky, na které už u nás zvyklí nejsme.

Nejprve nám chlápek chtěl prodat povinné ručení za 60 dolarů, když se nám to nezdálo tak za 30 a nakonec jsme ho jinde pořídili za 20 dolarů. Po půl hodině jízdy nás zastavil policajt a chtěl nesmyslných 60 000 dramů (120 dolarů) za to, že jsme si od transakce neschovali účtenku. Když jsme vytrvali, že peníze v žádné měně nemáme, dělali, že nerozumíme, a Satya mu začala nabízet krabičku cigaret, asi se zastyděl a odjel.

Ještě v Ázerbájdžánu nás varovali, abychom sem, do Arménie nejezdili. Vážně tvrdili, že nás tady podříznou a že tu jí psy a lidi. Při žádosti o víza do Ázerbájdžánu jsme museli přísahat, že jsme v Arménii nikdy nebyli a na hranicích zase Arméni dělali trochu dusno, že jsme už byli v Ázerbájdžánu.

Mnozí znáte příčinu. Arménie a Ázerbájdžán jsou ve válečném stavu o Náhorní Karabach. Naštěstí od roku 1994 dodržují víceméně příměří.

Arméni jsou jeden z velmi zkoušených národů. Na začátku minulého století část jejich země vyměnil Lenin s Turky za mír, a Turci pak, na získaném území, vyvraždili 1,5 miliónů Arménů. Za strašlivá jatka se dodnes odmítají omluvit. Hranice s nimi tedy Arméni uzavřeli.

Původně arménský Náhorní Karabach dal zase Stalin Ázerbajdžánské SSR a na další naštěstí bylo zaděláno. Arméni ho s ruskou pomocí sice v roce 1992 vybojovali a drží, ale Ázerbájdžán bohatne z ropy a považuje ho za své území. Kromě Arménie nikdo jiný nově vzniklou zemi Náhorní Karabach neuznal. Hranice s Ázerbájdžánem jsou tedy, samozřejmě, taky zavřené.

Při cestě do Náhorního Karabachu jsme projížděli kaňonem, který vyhlodala řeka Debed a prohlédli si dva kláštery, Haghpat a Sanahin a pak už dojeli k jezeru, kde píšu.

Nikde za naší cestu jsme neviděli tolik ohavných sovětských industriálních trosek jako tady. Z trojice Zakarpatských zemí Arménie zatím působí nejsmutnějším i nejchudším dojmem.

Zítra si pojedeme prohlédnout Náhorní Karabach, a pak se ozveme.

Satya a Yakeen
 


Kavkaz

7. října 2017 v 14:56 | Yak |  Z Cesty přes půl Světa
Jsme v Ázerbájdžánu. Konkrétně ve velmi fotogenické vesničce Lahic. Svítí tady sluníčko a i nám, tedy respektive ve mně, se začíná rozjasňovat.

Horská vesnička Lahic, Ázerbájdžán

Bylo to tak, že ještě na druhém břehu Kaspického moře, během týdne čekání na loď, jsem stonal. Ještě v poušti Kyzylkum mne posedly teploty, třesavka a průjem a přes standartní léčbu, jakou si v takových případech ordinuji, nic nepomáhalo. Vlastně jsem byl za čekání na pláži rád. Choulil jsem se pod dekou a čekal, až zaberou antibiotika. V jednu chvíli jsem měl dokonce dojem, že Existence zdržuje loď proto, abych se mohl v klidu uzdravit. V modlitbách jsem Jí tedy nakukal, že jsem skoro v pořádku.

Čekání na trajekt

Pak loď přijela.

Ani na lodi to nebylo lepší, teploty atd. pokračovaly.


Loď naopak byla mnohem lepší než jsme čekali. Pěkné kajuty, dobré jídlo a atmosféra jak na táboře. Jelo nás tak třicet z toho půlka cestovatelů a půlka kamióňáků.

Asijští profesionální řidiči jsou opravdoví kabrňáci. Brázdí nejen dálnice Evropy, ale jezdí do celé střední Asie. Do Afganistánu, Iráku, Pákistánu a na mnohá další exotická místa. Domlouvají se ze zkorumpovanými policajty, řídí celé dny a noci, riskují životy v pouštích, a to na vozech, které bezpečná Evropa již odepsala jako ojeté.

Tito komunikativní světoběžníci dělali vtípky a na palubě zněly mnohé jazyky. Často docházelo k dlouhému překladu například z kyrgyzštiny přes turečtinu a ruštinu do angličtiny, jen proto, že někdo chtěl někoho ocenit, že je: "mazaný starý lišák" a podobně.

Jeden z nich, zavalitý jedenasedmdesátník se již konce plavby nedočkal. Podlehl infarktu v kabině a vyloďování se tím podstatně protáhlo. Nevíme dne a hodiny. Tak je to.

Do Baku jsme tedy přijeli se soumrakem. Obrovské město. V čtyřproudých silnicích se místní řidiči řadili do šesti až osmi řad. Měl jsem trochu teplotu, trochu zimnici a hodně křeče v břiše. Původně jsem myslel, že tam vyhledám lékařskou péči, ale město bylo na nás oba příliš.

Když ze země někde teče ropa, dříve nebo později se místní investoři zapojí s architekty do celosvětové klučičí hry: schválně kdo má větší … mrakodrap, rezidenci, bouráka!

Ani Baku to neminulo. Obrovské vily, skleněné domy, auťáky.

Ještě toho večera jsme odjeli, přespali daleko za městem a doufali, že nějaké peníze z ropy zbyly i na venkov.

Zbyly. Další den jsme našli v malém městě Izmail novou nemocnici.

Lékař byl tak šedesátiletý seladon s vlasy obarvenými na černo a mluvil alespoň rusky.

Nevěděl jsem, jak se řekne rusky průjem, ale větší množství vzduchu přetlačené přes vibrující rty tento nedostatek nahradilo, a tak nějak nás i sblížilo.

"Vy z kudá pryjéchali?", chtěl vědět lékař.

Když jsem prozradil naši národnost, úplně vypadl role.
"Ja znáju Čechyji, ja byl v Prage, v Brně… " Vytáhl mobilní telefon a já si přes teplotu a zimnici musel prohlížet obrázky z Čech, kde byl doktor před lety na dovolené. Ve vyprávění se mu zalíbilo.
"Ja tóže byl Madridě, Barcelóně… " další dlouhé série fotek.
"Ja panimáju, vy tóže putěšéstevnik" shrnul jsem jeho vyprávění v zoufalé touze dostat se k jeho odborným znalostem.

Tím jsem ho vrátil do ordinace a on si mne konečně vyslechl a začal jednat. Poslal mě na sono (150 Kč), pak napsal recept (10$), v lékárně jsem za antibiotika a probiotika nechal 340 Kč a odplížil jsem se z vozem do blízkého lesíka.

Po dlouhé době vidíme zelenou trávu a stromy

Již po první tabletě a šlofíku se mi ulevilo. Teď jsem na jeho lécích druhý den a cítím se mnohem lépe.

Odjeli jsme proto sem do malebné vesničky a dovolil jsem si i nějakou tu procházku po ní. Ale slibuji, budu se šetřit.


Doufáme, že vy jste všichni v pořádku.

Yakeen a Satya

Čekání na loďku

28. září 2017 v 16:40 | Yak |  Z Cesty přes půl Světa
Aktau 28.9.2017
Tak už jsme zase jednou v Kazachstánu.

Nejdřív jsme, ale ještě v Uzbekistánu, navštívili krásnou Chivu. Starobylé, zachovalé město, obehnané hradbami je celé zrekonstruované a určené pro turisty. Tady se úplně a na dlouho nasytila naše turistická kapacita.

Opevněná stará Chiva byla jako muzeum

Znovu jsme bydleli v doporučeném guesthousu, dívali jsme se na opravené hradby a pozorovali krásné západy slunce na průčelích medres, mešit a minaretů. Nádherné muzeum plné luxusních restaurací, hotýlků a stánků se zbožím pro turisty.

Chivské památky za úsvitu

Užívali jsme si to, což o to. Satyjka si dokonce… no vidíte! Zbytek téhle věty jsem, pod těžkým nátlakem, musel vymazat.

Ale už jsme se těšili na cestu, na to živoucí pobývání ve víru bytí takového jaké je, se všemi jeho nedokonalostmi, nepředvídatelnostmi, prachem a špínou. A tak jsme po šesti dnech povinného a registrovaného spaní v hotelích vyrazili přes poušť Kyzylkum do Kazachstánu.

Tisíc kilometrů jsme zvládli za dva dny a přišly ke slovu kanystry, které jsme vezli z domova. V Uzbekistánu nemají skoro nikde naftu, auta jezdí na plyny. Metan, propan, zemní atd. Naštěstí jsme koupili 120 litrů na střechu a 50 do nádrže ještě v Tádžikistánu, a s modlením dojeli až k první kazašské pumpě.

Tady kdysi bývalo Aralské moře

Po cestě jsme mohli vidět, jak Sověti poroučeli přírodě. Rozhodli se v pouštním Uzbekistánu pěstovat vodomilnou bavlnu. Odklonili řeku Aral z jejího přirozeného koryta, zavlažili nové lány bavlny a Aralské moře přestalo existovat. Lodě zůstaly na souši, pobřežní vesnice osiřely uprostřed pouště a všude je písek. No jo, měnit živé v poušť, v tom byli bolševici vždycky experti.

Od hranice Kazachstánu do Aktau, na břehu Kaspického moře už je úplně nová silnice přes průmyslovou poušť. Tím myslím, že poušť je plná různých těžebních věží, elektráren, možná i chemických podniků a drátů. 550 km. Cesta byla tak rovná a poušť tak nudná, že Satyjka, i pro vás vytvořila za jízdy dvě videa!


Teď v Aktau čekáme na loďku. Vypadá to tak, že každý den ráno se jdeme zeptat, jestli už? Paní v kanceláři nám ukáže na monitoru, kde loď je (dnes ráno stála přišpendlená bouří před přístavem v Baku) a řekne, abychom přišli další den. Až totiž bude moci trajekt vyrazit, bude v Aktau za 18 až 24 hodin. Pak nám bude moci prodat lístky.

Čekání na loď u Kaspického moře

Čas využíváme aktivně. Mitsubišce jsme koupili nový, originální, japonský zámek do zadních dveří a olejový filtr a nechali opravit další prkotiny. Ne pláži za městem vaříme dobroty a v noci si přitápíme a … a konec téhle věty taky cenzurován. Ach jo.

Dneska bude baňa, zítra možná výlet do pouštní mešity.

Loďka tu prý bude coby dup. Do 2 až 5 dní.
Tak držte palce

Satya a Yakeen

Další články


Kam dál