Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

13. Vesnický dobrodružství

Neděle v 21:57 | Yak |  Z Cesty přes půl Světa
Ten chlápek tahal z rukávu jedno eso za druhým.

Nejprve se, jako lasička, prosmekl barokní selskou branou, pak, s mistrovstvím zkušeného, nacouval ke stodole a nakonec z malých dvířek na korbě vytáhl mini dopravník!

Mně i Satyjce spadla čelist. Ale hned jak jsme je zvedly, začali jsme jásat.
Řidič mohl mimo jiné slyšet: "No to je paráda! Teda to je roztomilej dopravníček! Ten byl mazaně schovanej! Jo to je na hydropohon? No to je bomba!"

Nechal se nakazit naším nadšením. Namířil dopravníček do míst, kde mají být brikety, a otevřel násypku! Malý gumový pás metal lisované kousky uhlí jako kulomet. Naše jásání zanikalo v rachotu a chlápek v montérkách se spokojeně usmíval.

Když jsme takto vylepšili den jednomu dopravci, šli jsme ne procházku se psem.

A o pár domů dál hořela popelnice! Dobrodružství prostě nebrala konce.

Plameny plápolaly dobře do výšky kolen a horký popel pomalu vyhřezával ven. Branka byla zamčená. Nezbylo než hledat kaménky a jejich vrháním na okno zburcovat obyvatele stavení. Nakonec, po chvilkovém nedůvěřivém pokukování z oken, lufťáci vylezli a my jim pomohli uhasit oheň. Plot byl zachráněn!

Už vám to asi došlo. Jsme doma. A zažíváme takovýhle vesnický dobrodružství.


Doma jsme se ocitli doslova znenadání.

Po všech těch klikatých cestách Balkánu, jsme si pro průjezd Rakouskem koupili dálniční známku a připlatili za tunely. Bylo to jako přiletět domů letadlem.

V Českých Budějovicích jsme si vyzvedli našeho psíka Káju. Možná i proto, že nás jen tak letmo pozdravil, spíš jako bychom byli v kině, než dva měsíce v Persii, jsme skoro začali pochybovat, jestli se to opravdu stalo. Zda to celé nebyl sen.

Sen o ukrajinských Karpatech a širé Rusi. O pomalé Volze, obrovské soše Matky Rusi, o budhistické zemičce i o policejní stanici. O ledovcích i kostelíčcích Kavkazu a starých rodových věžích Gruzie. O kavárničkách Jerevanu a koupání v arménských Jezerech.

Ale především sen o Persii, o zemi tisíce a jedné noci. O hradech v horách, moři, pouštích, starobylých městech, ale hlavně o lidech. Sen o lidech, kteří si chtějí povídat, a chtějí hostit a dávat. O lidech, kteří se zajímají a jsou otevření a zvědaví. Nebyl Írán jen snem? Je možné, aby někde dnes takoví lidé žili? Opravdu teď někde usedá veliká Chalilova či Hamidova rodina k jídlu na krásný koberec? Je možné, aby se civilizace zrodila v písku pouště? Aby horské vesničky byly tak romanticky prapůvodní, bazary rozlehlé a hliněné stavby tak samozřejmé?

Nevysnili jsme si i to obrovské množství smíchaných vlivů v Turecku po cestě zpět? Řecké přístavy, Makedonské jezero, Albánské hory a Kosovský klášter? Opravdu byl Kotor v Černé Hoře tak krásný a cesta k němu tak klikatá?

Je možné, že Dubrovník je tak plný krámečků a Bosna a Hercegovina pyramid?

Možná i proto, abych nás samé přesvědčil o realitě prožitého, uvedu pár faktů, tak, jak jsem je spočítal, a jak jsou doložitelné třeba na tachometru a v popsaných mapách.


Expedice Persie 2018 je vyznačena oranžovými a černými puntíky

Když nepočítám Česko, navštívili jsme 16 zemí. Platili v nich 11 různými měnami. Nejdražší bylo samozřejmě Euro a nejlevnější Íránský Riál. Za korunu jsme jich měli 6331.

Po cestě jsme 71x tankovali, celkem 2045 litrů nafty za průměrnou cenu 14,54 Kč. Na výborné průměrné ceně má největší podíl Íránská nafta, která stála 40 haléřů litr!

Cesta byla dlouhá 20 579 krásných kilometrů. Auto jsme v Rusku a v Íránu opravovali a máme díky tomu nový startér, opravenou převodovku a dvě nová listová pera. Hlavně ale uklidňující zkušenost, že ani vysypaná převodovka není žádná tragédie.

U zemích navštívených podruhé a potřetí, jsme si uvědomili, že bychom je rádi viděli znovu. U Íránu je nám jasné, že takových měsíců jako byl ten letošní, bychom tam rádi prožili mnohem víc. Spoustu dalších zemí, jsme stačili sotva ochutnat.

Víte co? Modlíme se, aby pochopení pravdy, že se to nedá všechno stihnout, nám dalo možnost spočinout.

Spočinout na cestě.

Ono nejde o to, někam dojet. Jde o tu cestu.
 

12. Když se my, rozdělí na my a oni

14. října 2018 v 9:52 | Yak |  Z Cesty přes půl Světa
Kdy to začne? Kdy se změní žasnoucí zvědavost ve vystrašenou zlost? A kdy se urve ta bestie z řetězu?

Je to když se nakazíme strachem? Když zdědíme nenávist? Když si potřebujeme posvětit své pochybnosti? Když schováme své malé lidské chtění nebo nechtění za velké principy?

V Srbsku žili Srbové s kosovskými Albánci celá léta. A pak se to podělalo. V jednu chvíli se Srbové pokoušeli Kosovo etnicky "vyčistit". Bestie se utrhla ze řetězu, a to asi pak už na obou stranách, a muselo zasáhnout NATO.

Dnes je Kosovo již uznáno většinou zemí, ale bude možná ještě chvíli trvat, než se bojácní turisté odváží tohle pěkné místo navštěvovat.

NATO dodnes hlídá hranice se Srbskem a třeba i pro Srby důležitý klášter Vysoké Dačany.
Kulometná hnízda, reflektory a milí Italští vojáci. NO FOTO!!

Projížděli jsme zemičkou, která je osmkrát menší než Čechy a s úlevou jsme viděli mnoho nových domů, pěkná městečka a krásné hory Rugova. Zdá se, že se země již dávno uzdravuje z noční můry, déle to asi bude trvat lidem.


Hraniční přechod do Černé Hory byl symbolický. Jen jsme byli odmávnuti.
V zemi jsme měli vyhlédnuté dva cíle. Prvním z nich byl klášter Ostrog. Jeli jsme k němu zkratkou.

Nejprve jsme si ale ověřili, že na zkratku máme čas. Když totiž necháme naši Garmínu vybrat nejkratší cestu, a povolíme jí nezpevněné cesty, je jisté, že ten den již jinou cestu nestihneme a že je o zábavu a adrenalin postaráno. Ani tady v Černé Hoře nezklamala.

Výhledy a kaňony stály za to a klášter na konci byla bílá placatá stavba přilepená na skále.
Spali jsme pod ním a ráno když jsme odjížděli, mniši nás vyprovázeli zpěvem z hůry.


Ta největší Černohorská nádhera ale čekala na konci dalších několika set klikatých kilometrů.


Po sjezdu z 25 serpentýn jsme byli ohromeni zachovalostí a útulností přístavu Kotor. Kostel z 12. století dokazoval, že až sem se Čingischán naštěstí nedostal.


Pak jsme se, i s pomocí přívozu, dostali do kousku Chorvatska a mohli vidět klenot jadranu, Dubrovník.
V roce 1993 bylo toto město bombardováno! Srby a Černohorci.

Jak tohle mohlo někoho napadnout? Procházeli jsme kamennými ulicemi starobylého města a znovu přemýšleli. Jak se tohle stane?


Tato část Chorvatska je od zbytku země oddělena územím Bosny a Hercegoviny. A právě tam jsme přes hory odjeli.

Přespali jsme kdesi za vesničkou ve velmi řídce a chudě osídleném pohraničí a druhý den navštívili Mostar.


Další kamenný důkaz stavitelského nadání Turků. Slavný most, ze kterého v létě skáčou kluci 40 metrů do řeky. Most je kompletně nový. Ten starý v roce 1993 rozstříleli, hádejte kdo, Chorvaté.

Tak takhle to tady vypadalo, když se sousedské vztahy v devadesátých létech vyvíjely čím dál tím hůř.

Při další cestě Bosnou a Hercegovinou jsme si všímali dírek po kulkách na neopravených domech. Válka není historická záležitost z učebnic dějepisu. Je to něco, co se může při troše neopatrnosti, spustit kdekoliv.

Začíná to slinou na fanatikově hubě.

Jako duchovní obklad na naše rozbolavělé duše jsme si naordinovali léčivou návštěvu Pyramidy Měsíce ve Visokom.
Je to jen náhoda, že největší pyramida světa je ve Visokom a my bydlíme v Hluboké?
A existuje vůbec nějaká náhoda? Ha, Ha.

Zážitek to byl tak silný, že o tom vznikl dokumentární film. Abych vás nepřipravil o největší překvapení, už víc nenapíšu. Objevný dokument bude promítán na našich povídáních a až se tím stane notoricky známým, dáme ho na net.


Zítra jedeme znovu do Chorvatska a přes Slovinsko a Rakousko do Čech.

Děkujeme Ti Existence, že jsi se nám, po celou dobu naší cesty zjevovala v tak krásných formách. Že jsi z nekonečnosti svých možností vybrala ty, které jsi vybrala, a nechala jsi nás je zažívat. Sláva buď Tobě a děj se vůle Tvá.

Příští psaní bude již z Čech. Přidám takové to statistické shrnutí Expedice.

Děkujeme za pozornost a s mnohými z vás se těšíme na viděnou.

11. Každej ví, že na dálnicích žádný zatáčky nejsou

11. října 2018 v 7:57 | Yak |  Z Cesty přes půl Světa
9.10.2018
Bylo nám tak pěta, maximálně šestadvacet. Ale všem třem dohromady.

Mámy nás zrovna po strašným votravování, zbytečně brzo vyhnaly z vody. Leželi jsme teda zabalený do ručníků a dek, drkotali zubama a čekali, až se místy modrá kůže změní zase na růžovou. Prej, že dřív nebudeme do vody smět.

Zdenkovo táta jezdil s kamionem. Zdenek teda nejenže měl angličáky!!!, a žvejkačky jiný než Pedra, ale taky, samo sebou, byl tím pádem považován za odborníka na mezinárodní dopravu. Alespoň v naší partičce. Jeho táta viděl kus světa a to v roce 1976 v Československu mohl říct málokdo.

Zdenek proto neváhal, kdykoliv byl na to čas, a to teď zrovna byl, se touto svojí odborností vytahovat. Proto prohlásil: "Nejvíc nehod je na dálnicích."

V těch letech bylo v ČSSR jen pár kilometrů dálnic, a Zdenek byl znalec. Jeho táta byl tirák! Museli jsme tedy tuto informaci vzít jako fakt, který je možné rozvíjet, doplňovat, ale nelze zpochybnit. Současně jsme ale s hrdostí osmiletých kluků nehodlali připustit, že o tom nic nevíme.

Tomáš vedle mne plynule navázal: "Nenejvíc v zazatáččkách."

Předběhl mě v odpovědi, a to mě naštvalo. Tady šlo o pomyslné body a taky o přízeň Martina co má spoustu angličáků. A pak mě napadla báječná odpověď, ve které jsem nejen vyjádřil upřímně všechny své tehdejší znalosti o dálnicích, ale ještě jsem se tím mohl Tomášovi pěkně vysmát!

"Ha, ha, v zatáčkách. Každej ví, že na dálnicích žádný zatáčky nejsou!"

No a takhle to dělám pořád. Vždycky když něco píšu, jsou to upřímně ty nejčerstvější a nejkvalitnější informace, co zrovna mám k dispozici. Ale buďte při čtení opatrní! Hrozně stojím o vás a vaše angličáky. Tak bacha.


Teď píšu v Albánii. Chystáme se nocovat nad městem Elbasan.

Dneska jsme měli takový Mongolský den. Po nádherných horách jsme následovali cestu, kterou tam postavili ještě Římani. Jestli ne Řekové. Byla klikatá a hrozně rozbitá. No jo dva tisíce let s kamenitou cestou udělají svý. 40 kilometrů jsme jeli půl dne. Pak chyběl kus hory a my museli zpět.

Ale to jsme vám o koktejlu kultur, kterým proplouváme domů, začal vyprávět od paraplíčka.

Takže, z čeho to je celé namíchané? Celé středomoří postupně ovládali (mimo jiné) Řekové, Římani a pak Turci. Pohani, křesťani a muslimové.


Na východě Turecka. Na úplném vrcholu hory, dnes zvané Nemrut Dagi, můžete vidět na zem spadlé hlavy řeckých bohů, včetně Dia.


O kus dál na západ v Cappadokii najdete křesťanské kláštery a kostely vytesané do měkkých hor.


A místo na pobřeží uctívané od šedesátých let hipíky se jmenuje podle hory nad ním, Olympos.


Takto od východu k západu jsme projížděli Tureckem, až jsme se trajektem zase jednou vrátili do Evropy.


V Řecku jsme se zastavili jen v Soluni na kafíčko a prohlídku nábřeží.

V průvodci psali: Musíte si dát pravou řeckou kávu! Tu se Řekové naučili od Turků a ti zas od Arménů. Tolik bolesti a poroby v maličkých šálcích, nebo když jde o dobrý kafe, politika musí stranou?

Představte si, že v Řecku je nafta přesně sto krát dražší než v Íránu. Za to, za co jsme v Řecku kupovali jeden litr, jsme před pár dny v Íránu koupili jeden hektolitr!

Po noci v horách jsme odjeli do Makedonie.

Maličká exjugoslávská zemička překvapila tím, že v pěkných kavárničkách v Bitole, sedělo večer snad víc konzumentů kávy než kolik má země obyvatel.

Druhý den jsme pokračovali kolem jezera Ohrid do Albánie, kde jsme teď.


Na to, že tahle země prošla historickým očistcem, je příjemná na cestování. Divoké horské cesty, krásné výhledy a anglicky mluvící obyvatelé i na venkově. Kostely vedle mešit. Římské památky a školy sponzorované Turky.
Středozemí se mění v Balkán a kultury se obohacují.

Výsledek historie by mohl vypadat i takto. Proč ne?
 


10. Tam, kde lišky dávaj dobrou noc

1. října 2018 v 10:24 | Yak |  Z Cesty přes půl Světa
"To by mně zajímalo, jestli to má starej Napiriša z vlastní hlavy." vrčel roznašeč kadidla a drkotal zubama v končící pouštní noci "Taková hromada cihel. Kdo to kdy viděl?"
"Neřeknu tyhle malý chrámy, ty jsme stavěli vždycky," pokračoval ve svý litanii, "a žádný z bohů si nestěžoval. Ani Pinigira ani Šimut s BeletAli. A to maj jeden chrám dohromady, a ani Napratapa, a to je ňák velká Bohyně."
"Kdybych já byl váma, tak ten nesmysl rozmetám bleskama na kusy!" oslovil vyjmenovaná božstva.
Umístil poslední misku, ze které stoupal sladký dým k jednomu z malých chrámů, které měl na starosti, a otočil se.
Slunce, stále ještě za obzorem, už jenom slibem svítání začalo ze tmy vylupovat gigantické tvary schodišťové pyramidy.
Roznašeče kadidla to zase znovu připravilo o řeč. Zůstal prostě civět. A bylo na co. Všude před ním a nad ním byla pyramida obložená glazovanými kachlíky.
"Teda Inšušinako, tohle tě už navždycky budou všichni Bohové závidět."


Jenže to nemělo být navždy.
Pyramida postavená před víc jak tři a půl tisíci lety byla vypleněna po pár stoletích. Ztracena a zapomenuta čekala na vyhrabání až do roku 1935, v písku, nedaleko města Šuštar.
Ano v Íránu mají i tak starý památky, že jenom ztracený byly 25 století.

Město Šuštar je pověstné především vodními mlýny a starým mostem a pro nás bylo logickou zastávkou na cestě do Tabrízu.



Naše víza končila. Posledních pár dní jsme projížděli krásné hory u hranic s Irákem. Cesta se zvedala i do tří kilometrů, aby znovu a znovu klesala zpět do údolí.
Po cestě jsme často sloužili jako taxi pro místní stopaře.



Do Tabrízu, naší poslední íránské zastávky, to bylo krásných kudrnatých 1200 kilometrů v kopcích obývaných Kurdy.

Někde se speciálními horaly. Blízko hranic s Irákem jsme potkávali muže, kteří trénovali výstup se zátěží. Bůh ví proč jako zátěž používali krabice s cigeretama.


Ve městě jsme promazali a umyli auto a vyměnili mu olej. Za to jsme si sobě koupili koberec a dárky blízkým. Přece neodjedeme z Persie bez peršanu, ne?

A pak už byl poslední večer s jedním Íráncem, kterého jsme potkali první a pak poslední den, a 30. 9. jsme ráno odjeli na hranici.


Írán se s námi rozloučil po asijsku.
V prostoru rozestavěného hraničního přechodu se v tlupách mačkali místní u různých nepopsaných okýnek a dveří s takovou vervou, že jako Evropan bych tam čekal dodnes. Naštěstí se mne ujal jeden "zprostředkovatel", který mne během hodiny postupně dovedl na šest rozličných míst. Předběhl se mnou, či se protlačil, mnohými davy, vyloudil spoustu razítek, domluvil kontrolu vozu jen zpovzdálí a nakonec i opatřil razítko do pasu a vydupal místo pro Mícu ve frontě aut. Za těch 15 euro to rozhodně stálo.

A byli jsme v Turecku.
Turečtí celníci byli korektní, ale důkladní. Mícu i zrentgenovali. Vše muselo z auta ven. Po několika hodinách jsme již litovali, že jsme si vybrali zrovna tenhle malý přechod u hranic s Irákem. Pašuje se tu totiž opium a asi i heroin. Na silnicích jsou různá bojová vozidla a každých pár set metrů checkpointy.

Zdrželo nás to natolik, že spíme kousek za hranicí v místech, kde lišky dávají dobrou noc. Než Satya pochopila, že jí tyto psovité šelmičky přišly přát dobré spaní, několikrát poplašeně volala: "Kšá, kšá!"

Už jsou pryč.

A tak je to se vším. Jak si člověk na něco zvykne, jak si něco oblíbí, už aby se loučil.

Nechali jsme za sebou spoustu skvělých dnů, jednu krásnou zemi a mnoho pěkných setkání.
Část našeho života, který se propletl s životy jiných.

Jako rodinnému terapeutovi na dovolené se mi, po rozhovorech s desítkami místních zdá, že současní Íránci odrostli přísné péči svého kléru, a jsou schopní a ochotní vykročit do života bez pomocné ruky koránu, který by za ně rozhodoval jak myslet. Tak jako v rodině i v Íránu by bylo výhodné, aby snahu národu o separaci klér pochopil a podpořil.

Ale všichni víme, jak separace může být bolestivá a svobodný svět nebezpečný, a jak někteří zaslepení otcové dokáží nepřát dospělosti svých dětí.

A tak říkáme: Salam alejkum, Íráne, Bůh s Tebou.


9. Stroj času

27. září 2018 v 16:48 | Yakeen |  Z Cesty přes půl Světa
24. 9. 2018

Hbité, ale upracované prstíky zatáhly za popruh. Ten si již svá nejlepší léta prožil na hřbetě oslíka, ale pořád na něm bylo vidět, že je ručně tkaný. Otep uschlých, naplavených klacků se nepatrně a neochotně zmenšila. Žena si ještě chvíli přivazovala náklad na záda, pak se zvedla a zamířila po příkré pěšince do vesničky. Černý čádor zakrývá prací potrhané oblečení.

Hbité prstíky s namalovanými nehty zatančily po tabletu, pak po mobilním telefonu, pár slov v perštině a naše íránská SIM karta je zase nabitá a navíc od teď s námi komunikuje v angličtině. Žena se směje a vtipkuje v dokonalé angličtině. Šátek pastelové barvy lehce zakrývá temeno. Spíš aby se neřeklo. Žasne nad tím, že nám na deset dní budou stačit 2GB. "Já mám 4 na týden." Směje se.

Být v Íránu to je jako cestovat ve stroji času.



Posuďte sami.

Už jenom datum. Dnes je 2. Mehr 1397

Odjeli jsme před pár dny z Kermanu s opraveným autem a první zastávka byla středověká citadela v Rayenu. Hliněný palác a hradby jako z pohádky.



Pak celodenní přejezd a ve skalách vyhloubená vesnička Meymand, která je kontinuálně obývaná minimálně 2000 let. V jeskyňkách s upravenými vchody dodnes bydlí pastevci. Dvacet století! Pozorujeme malou vesničku a necháváme se unášet tou představou. Taková tradice!



Počkejte, to teprve uvidíte!

Popojedeme pár set kilometrů a jsme u kaňonu Radgez, který vytvořila příroda a který je mimo naše jepičí číslování roků.

Cestou džípakujeme, abychom měli hezké fotky, a ověřili, že vše na autě funguje J


Ale pozor! U kaňonu potkáváme vracející se partičku mladých Íránců kompletně vyzbrojených v neoprenu a s horolezeckou výbavou současného 14. století.

Domlouváme bez angličtiny na ráno podobnou výpravu i pro nás, ale asi jsme se špatně pochopili. Odcházíme tedy ráno, po hodině čekání, sami. Bez lan, průvodce a neoprenu se pak koupeme v prvním z mnohých jezírek. Jsme spokojeni, uondáni a adrenalinu na skalách jsme posbírali také spoustu.


Pak znovu pár set kilometrů a trojice nejznámějších měst Íránu.

Šíráz, který již od teď navždy budeme mít spojený s vyvrcholením prvních deseti dní měsíce Maharramu.



Vodotrysky roní krev.

Růže skrývají své jásavé barvy pod černými stany a stovky a stovky mužů v černém se bijí žalem důtkami.

Yazd s krásným starým městem, nejvyššími minarety a bludištěm hliněných uliček.


Isfahán. Náměstí velikosti Karláku, nádherná modrá mešita a kilometry a kilometry bazaru.



Ale mezitím Takht-e Jamshid. Tedy to co, my Evropané, známe jako Persepolis.

V době, kdy Peršané vládli Asii a například v české kotlince žili Keltové, postavili zde budovy o velikosti dnešních nákupních center. Jenže z perfektně opracovaného kamene, libanonských cedrů a mramoru, vyzdobeného reliéfy.


Gigantické město bylo před dvěma a půl tisíci lety postavené proto, aby posadilo na zadek všechny podrobené krále.

Dokáže to ráno, za měkkého světla, i dneska a to je z velké většiny zbořené, ale když si půjčíte brýle s virtuální realitou, které doplní to, co chybí, dojem je dokonalý.


No a dnes vesnička Sar Agha Seyed.

Už jen ta cesta k ní.


Před 900 lety první muž s příjmením Dadvar postavil první dům. Pak léta žhnula a zimy studily. Jeho děti měly děti a vesnička živelně rostla. Dnes jich tu přes léto, kdy se po horské prašné cestě dá do vesničky ve dvou a půl tisíci metrech dojet autem, žije 3700. Přes zimu, kdy je vesnička půl roku odříznutá od světa zůstává tu "jen" dva tisíce Dadvarů.


Ano všichni obyvatelé mají stejné příjmení a jsou jedna široká rodina.


Přijeli jsme v době pohřbu. Byli jsme pozváni na smuteční hostinu s dalšími několika stovkami lidí, kteří se sjeli, čtyři dny po úmrtí, z celého Íránu.

Mohamed Dadvar, který seděl vedle mne a pracuje v Isfahánu v hotelu, mi vysvětloval, kdo je kdo. Když jsem mu řekl, že můj otec na své vlastní a důrazné přání žádný obřad neměl, na dlouhou dobu ztichl.

No a tohle všechno jsme stačili zažít v šesti dnech.

Tak co, není Írán stroj času?

Další články


Kam dál