Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

Musím moji ženu manipulovat, protože ona to chce..

8. prosince 2018 v 7:54 | Yak |  Po cestách vnitřních

Je to tak.

Dokonce mi zakazuje, abych to dělal jinak.

Ne že by povahou byla submisivním cárem, toužícím po průvanu příkazů, který by za ni určoval směr. To vůbec ne.

Je to umělkyně, která se v pasátu svého talentu jemně ale vytrvale vlní, a sama nejlépe ví kam. Ani si do toho nenechá kecat.

Jen co se týká manipulativního chválení, nechce ho vyměnit za přesný a nehodnotící popis toho, co vidím a cítím spojený s dobře formulovanou prosbou. Trvá na staré dobré manipulaci.

Možná, že bych to měl vysvětlit.

Moje žena S. je výtvarnice a zabývá se keramikou. Díky ní se v naší domácnosti objevují nové hrnky, talířky, v zahradě máme sochy a v její dílně na mě může sem tam vybafnout busta.

Já jsem psychoterapeut a zabývám se lidskými vztahy. Díky mně se v naší domácnosti objevují mistrné postřehy, vtipné intervence, v zahradě při grilování jsem schopen vytáhnout existenciální témata a teď, naposled, jsem na S. vybafnul s novým, sofistikovanějším typem chválení.

Jak to vypadá.

Určitě jste si všimli, že vás kdekdo, plyšovým bičem pochvaly, žene nelítostně přesně tam, kam chce, že jo? Nebo možná, že i vy sami se můžete přistihnout, jak sladkými kopanci superlativů a zdrobnělin nutíte své nejbližší, aby dělali do puntíku to, co potřebujete.

Víte co myslím? No musíte to vědět. Cpou to do nás už od malinka. Dám vám příklad.

Dítě si hraje a má kolem sebe roztahaný všechny hračky a věci, který potřebuje, aby mohlo zkoumat svět. Rodič naopak potřebuje mít všechny hračky v bedně, aby dokázal věřit, že ten svět má nějaký řád.

Co uděláme? No to co nás naučili naši rodiče,

Spojíme manipulaci se lží a hrou (v horším případě agresí) a jdeme těm malejm svobodnejm ne-řádům po krku.

"Teď musíš jít spinkat broučku, a hračky jdou taky spinkat. Musíme je dát do postýlky." To jsme roztomilí milující rodiče, viďte? Malou, řekněme Zdeničku, milý tón odzbrojí, a je připravena k celoživotnímu zotročení. Pustíme se do toho hned další větou. Zdenička začne nadšeně nosit hračky do bedny, a my ji chválíme: "Zdeničko, ty jsi maminky/tatínkovo nejmilejší zlatíčko." A přidáme láskyplné objetí.

Zdenička je chycená.

Když ji o 20 let později šéf říká: "Teda Zdenko, vy jste opravdu nejšikovnější a nejpečlivější ze všech lidí, co tu mám." Zdenka je bezbranná. Když pak šéf dodá: "Nevadilo by vám, kdyby jste se ještě koukla na tenhle projekt, že ne?" a v ruce má horu A čtyřek, Zdena přikývne, všechno zruší a zůstane v práci.

Je to hodná holčička. Polapená, závislá součástka v soukolí manipulace.

A jak se to dá dělat jinak?

Prostě popsat, co vidíme. Sdílet pocit, který máme a dobře a pravdivě zformulovat oznámení nebo prosbu.

Zdeničce osvícený rodič měl před 20 lety říct: "Když tě vidím, jak nosíš hračky do bedýnky, Zdeničko, mám radost, protože když tu bude pořádek, budu se cítit lépe." Ona by teď byla svobodnou bytostí.

Takhle přesně popsané jsem to přivezl domů ze semináře o nenásilné komunikaci.

Začal jsem s tím hned u večeře. Tam to ještě prošlo.

Místo obvyklého zotročujícího: "Teda zlatíčko to je parádní večeře," jsem nově prohlásil: "Teda, když se podívám na tenhle nazdobený talíř, mám radost a sbíhají se mi sliny. Těším se, jak se dobře najím."

S. se po mně překvapeně podívala a já ji mohl na příkladech vysvětlit to, co před chvílí vám.

Horší to bylo po večeři.

Máme patnáctiletého psíka Káju, kterého večer vynáším v náručí po strmých schodech do ložnice, kde s námi spí v pelíšku u mé postele. Mám tenhle rituál rád a přiznávám se. Zpívám přitom Kájovi infantilní oslavné chvalozpěvy do jeho chlupatých uší.

Oblíbeným evergreenem je: "Nejlepší je tenhle psík, co jmenuje se Karlosík," na melodii jedné lidovky.

V novém, upgreadovaném vydání, by to mělo být něco jako: "Když tě držím v náručí a zabořím nos do tvých chlupů, Kájo, jsem dojatý, cítím něhu a blízkost a jsem spokojený, že si mohu naplnit potřebu o někoho pečovat."

No jo, ale zkuste to zazpívat, na pár schodech do ložnice. A na jakou melodii?

Dobře, řekl jsem si, je to pes, komunikace s ním není postavena na slovech. Třeba to cítí přesně tak, jak to opravdu je. A zůstal jsem u dětinské rýmovačky.

Úplně jsem ale narazil v ložnici.

Přitulil jsem se k mé ženě, rukou jsem přejel po hlaďoučké noční košilce, ale místo obvyklého zastaralého a manipulativního pochlebování: "Už jsem tě někdy říkal, že máš nejhezčí zadeček na světě?" jsem použil přesnější, nemanipulativní, formulaci: "Když cítím pod rukou hladkost tvé noční košilky a pod ní obliny tvého těla, jsem vzrušený. Bylo by pro tebe v pořádku kdybychom měli sex?"

S. se ke mně otočila a povídá: "Yaku, prosím tě, mohl by ses vrátit k té staré dobré manipulaci?"

Tak vidíte, prostě to po mně chce! Co mohu dělat?

Musím svoji ženu manipulovat.
 

Ayahasca Bohyně rostlin

6. prosince 2018 v 16:57 | Yak |  Po cestách vnitřních
Co to je ayahuasca?

Pokud lpíte pouze na hmotě a uctíváte velkou Bohyni Náhody, tedy, jste-li ateisté, řekli byste, že ayahuasca je velmi silná droga z Amazonského pralesa způsobující halucinace.

Kdyby vaším oborem byla například moderní psychoterapie a zajímali byste se o její netradiční směry, pak byste možná řekli, že se jedná o pozoruhodnou látku používanou k nahlédnutí do problémů lidského bytí a za ně.

Religionista by nám vyprávěl o obřadech, které byly prastaré v době, kdy panna Marie ještě ani nezjistila, že je těhotná.

Chemici - biologové by se nám svou nesrozumitelnou řečí, plnou cizích slov, čísel a písmen, pokusili vysvětlit, proč se díky ní rozdováděné neurotransmitery vrhají na mozkové synapse, a proč do nich v osvobozující revoltě prorážejí tunely.

Šaman by ayahuascu popsal jako moudrou bytost, která ho učí, jak léčit.

Lapidárně řečeno, jedná se o vývar z lijány ayahuasca a rostliny čakruna, který po požití způsobuje mimořádně stavy vědomí.

Já jsem se s touto Bohyní rostlin setkal ke konci více než dvouleté cesty kolem světa, v Pucallpě v Peru.

Neměl jsem adresu ani kontakt na žádného šamana, ale věděl jsem, že v Pucallpě bydlí malíř Pablo Amaringo. Býval kdysi šamanem, po mnoho let pil ayahuascu a svými vizemi pak pokrýval plátna obrazů. Teoretici umění pro jeho fascinující obrazy dokonce vytvořili speciální kategorii Amazonský neonaivizmus.

Podařilo se mi starého mistra najít. Don Pablo byl laskavý a moudrý pán jehož obrazy jsou surrealistickým vhledem do vědění lidstva.

Unicornio Dorado - Pablo Amaringo

Při návštěvě jsem se mu svěřil, že bych se rád potkal s Bohyní rostlin, a on mi pomohl. Domluvil pro mne účast na ceremonii naplánované za dva dny a navrch přidal radu, která byla esencí jeho poznání.

"Víš," řekl, a rukou máchl směrem k pestrým obrazům, jenž vysely všude kolem, "ayahusca ti může ukázat všechny tyhle vize, ale jestli se jí budeš opravdu líbit, zjeví se ti jako had" na malou chvilku se odmlčel ve vzrušené svatosti, "Když budeš toho hada následovat může tě odvést až na úplný konec tohohle všeho," další rozhození rukou, "Nezapomeň, jestli uvidíš hada následuj ho a nenech se zlákat žadnejma obrázkama i kdyby byly sebehezčí."

Po dvou dnech dietování (před pitím ayahuascy je dobré nejíst maso, slané, ostré a sladké věci a samozřejmě vynechat alkohol) jsem od domku Pabla Amaringa odjel rikšou asi 15 km za městečko a tam si mně, již za tmy, převzal průvodce.

Vyšli jsme do pralesa.

V tropech začíná noc velmi brzo a ohlašují ji cikády s hlučností malých cirkulárek. Jejich pulzující bzučení báječně ladilo s těžkou vůní exotických květin, a když mě začali v hustém teplém vlhku osahávat liány, větve a květiny, napadlo mne, že Ayahuasca je vlastně ženská Bohyně a že jestli si to někdo s někým rozdá, tak to bude Ona se mnou a ne já s ní.

Cítil jsem se smyslně pokorný.

Došli jsme na mýtinu a na ní stála kruhová chýše - Tomba. Měla stěny z bambusu a střechu z listů. Do domečku jsem dorazil první a pak se začali scházet ostatní účastníci ceremonie. Asi osm místních indiánů, kteří si přišli léčit své fyzické, citové či jiné problémy.

Pak přišel šaman. Don Fidel byl 70 letý pán, který ayahuascou lidi léčil již půl století.


Opusťte romantické představy o nahých divoších. Don Fidel přišel oblečený jako starý pán 21. století. V pohodlných kalhotech a košili. Drobný, snědý, vrásčitý. Podal mi ruku zkroucenou stářím a já jsme se mu podíval do očí. Byla v nich jistota, síla, klid a zkušenost tuláka světů za zrcadlem.

V místnosti se ještě chvíli povídalo a nezávazně vtipkovalo, zatímco šaman si z kabelky vyndával a rutinně připravoval své pomůcky. Kalíšek na pití, fajfku a balené tlusté cigarety - mapacho. Nevšímal si nás ostatních a soustředěně v jistém rytmu foukal na cigarety a prozpěvoval Ikari - rituální popěvky. Monotónně se opakující snové zvuky v domorodé řeči někdy přecházely až do hlubokého pohvizdování.

Jeho prozpěvování jsme měli poslouchat celou noc.

Pak udeřila devátá. Don Fidel vyndal Božský nápoj. Hustou černou tekutinu v petlahvi.

V místnosti se rozhostilo ticho.

Don Fidel nás zval postupně jednoho po druhém k sobě a naléval kalíšek, který vždy ofoukal tabákovým kouřem.
Ayhausca má konzistenci sirupu, ale to je vše, co s ním má společného. Je hořká tak, jako kdyby se vám podařilo zkoncentrovat chuť vagonu pendreku do jediné lžičky.

To už jsme naštěstí všichni leželi na matracích s kyblíkem po ruce. Ayahuasca je proslulá očistným a léčivým zvracením.

Drobným Indiánům stačil kalíšek jeden, já Evropan s dvojnásobnou váhou jsem musel vypít tři.

Po třetím kalíšku pozval mě šaman a vyfoukal
dávno srostlou fontanelou jsem "viděl" z jeho úst vycházet světlo
on sám se změnil ve starého opičího krále
lehl jsem si zpět a lijána si pro mě přišla
v mohutné nádherné vlně očistného zvracení
to už se celý svět rozpadl do základních puclíků
A pak! v zářivých barvách zjevil se had
vlnil se v celé klenbě prostoru
mé tělo na zemi se kroutilo a ruce tančily
když jsem ze sebe dávil zvířátka nemocí
vyvracel jsem čelist a roztahoval nohy
"prolez mě celého ve svatém slizu zrození, lijáno, kytičko"
mé Já bez jména, bylo daleko,
za hadem a barvama našel jsem zářivé světlo.
Byl jsem DOMA
Pak kytička lijána snesla mě zpátky do těla
za zpěvu starého opičáka přišlo ráno,
dne prvního, z mnohých druhých

O rodičích, dětech a čase. Vánoční čtení.

28. listopadu 2018 v 20:41 | Yak |  Po cestách vnitřních
"Podívej se, už jsme to probírali." Kolegovo obličej demonstruje odpor a nesouhlas. Očima zabloudil až někam pod obočí a nevěřícně kroutí hlavou.

Dělá tohle divadlo pro mě, to je jasné. Ten, s kým telefonuje, ho vidět nemůže.

"Nic takovýho nepotřebuješ, kromě toho jeden máš, a ten je dobrej dost. Pamatuješ si snad kolik stál, ne?" Teď našpulil pro změnu jen levou tvář, ale o to víc začal kroutit hlavou.

Klasická otrávená obrana, říkám si.

Najednou přešel do útoku: "Já tě řeknu vo čem to celý je. Ty ho chceš kvůli těm tvejm kamarádkám. Aby se ti nesmály, co? To je celý, že jo?" na čele se mu udělala rýha a prská skoro až na můj stůl. "A já abych ho, kvůli jejich blbejm kecům, teď sháněl. Dyť všechno co potřebuješ na něm uděláš. Tak na co novej? Dyť je to blbost. Už se o tom nebudu bavit."

Obličej mu zrudnul a já byl za něj vlastně rád, když hovor ukončil úsečným: "Hele JÁ už musím pracovat. Měj se."
Když pak dodal:"Ta je někdy fakt na zabití," patřilo to už mně.

Chápavě a pobaveně jsem přikývl. Ano, my vůdci smečky to máme těžké. Musíme vydělávat, vychovávat, odolávat. A chránit naše slabá mláďata před jejich pitomými nápady.

To, že jsem včera v hádce se synem používal takřka stejná slova, mně přinášelo hluboký pocit sounáležitosti.
Jen jsem přemýšlel, jestli jde o mobil, tablet nebo noťas.

Ale v tu chvíli mně to došlo. On přece nemá děti! Teda má, ale těm je skoro čtyřicet, ty by na něm neškemrali dárek. Vydělávají oba balík a dárky kupujou oni jemu.

Nevydržel jsem to: "Hele s kým jsi mluvil? To přece nebyl ani jeden s kluků. Že ne?"

"Né, kde pak, ty by mě hnali," představa ho pobavila. "To byla máma."

Ztuhnul jsem. "Proboha co chtěla?"

"Ale, zbláznila se. Chce novej šicí stroj. Šije na něm jen tak, pro zábavu a není to ani patnáct let, co dostala novej. No rozumíš tomu? Je to úplná pitomost," odfrknul si "babky jí něco nakukaly a já abych ho sháněl, bůh ví kde. Taková zbytečná pitomost." Nové kroucení hlavou. "Když mně bylo patnáct, chtěl jsem kazeťák. A co myslíš, že jsem dostal? Radiový přijímač Tesla. Pch. Já jí budu shánět japonský šicí stroj. To určitě." Zvedl se ze židle a odešel z kanclu. Určitě na cigáro.

Já měl čas přemýšlet. Ale netrvalo mě to dlouho.

Vzal jsem telefon a zavolal klukovi. "Hele, byl jsem včera zbytečně protivnej. Promiň. Jakej že jsi to chtěl ten mobil k vánocům?"

Je to konec konců investice především do mé budousnosti, ne?
 


Pochopení

22. listopadu 2018 v 22:38 | Yak |  Po cestách vnitřních
Nablýskaných Chryslerů s metalízou bylo v roce 1973 v Čechách jen pár. A ještě jen některé měli klakson, co trylkoval: "Tudududu dudu!"

Martinův táta, takovejhle auťák měl.

Když zatroubil, kluci v celý ulici čuměli. Dospělí více či méně nápadně pokukovali a Martinův táta dělal jakoby nic, schovaný za skly tmavých brýlí.

Prožíval libý pocit nadřazenosti a výjimečnosti a nechtěl, aby to na něm bylo vidět? Jasně že jo! Ale kdo, by se takhle necítil? V devětadvaceti, v naprosto mimořádný americký káře, pozorován celou ulicí?

Přijížděl vždycky jednou za čtrnáct dní, a vyzvedával Martina a Viktora z domečku, ve kterém teď bydleli s mámou. Protože se to dělo od Martinovo dvou let, považoval to prostě za součást života. Považoval to za něco tak samozřejmého, jako třeba to, že se večer setmí. Jediný rozdíl byl, že zatímco kolem západu slunce nebyly žádné tajnosti a bolesti, kolem celé té záležitosti s tátou ano.

Opatrně, pokus omyl, se učil osahávat celou tu nešťastnou záhadu.

Když nadšeně vyprávěl, že s tátou Milenu, co teď u táty bydlela, lechtali tak, že křičela: "Nechte toho, já se počůrám!", máma se rozbrečela. Nerozuměl tomu. Vždyť to vyprávěl, aby mámu rozveselil! Připadala mu, vždycky když přijeli od táty, taková smutná. Nechtěl, aby máma brečela. I se ptal, proč brečí. Ale prej, že by tomu nerozuměl. Že je na to ještě malej.

Nejasně cítil, že se to týká Mileny, a tak o ní pro jistotu už nemluvil. Objevoval svět a rychle se učil, jak to ti dospělí mají. Když jednou vlezl tátovi a Mileně do postele, protože ho přilákalo neobvyklé hihňání, a přitom zjistil, že táta i Milena spí nahatý a že v posteli a hlavně pod peřinou je cítit jakási podivná zvířátková vůně, už věděl, že o tomhle nesmí mámě vyprávět. I když pořád nevěděl proč, správně cítil, že máma by zase brečela.

Táta se naopak hodně smál. A Martin musel být opatrný, protože někdy se smál jemu. O svoje dva kluky pečoval po mužsku. Když chtěl Martin soustružit, upnul mu do soustruhu kus dřeva, nechal ho samotného objevovat obrábění. Svoji odvahou postrkoval k odvaze.

Snad i pro to postavil klukům motokáru a učil je jezdit. Nejdřív staršího Viktora. S helmou na hlavě vypadal fakt jako závodník. Menší Martin poskakoval kolem a hrozně si přál taky si to zkusit, taky být jako Fittipaldi.

A pak byla jednou šance. Motokára stála nastartovaná před garáží a táta na chvilku s Viktorem a nějakýma pánama šli pro něco dovnitř. Martin neváhal. Sedl si do motokáry a vrazil tam kvalt. Motokára se pomalu rozjela proti garáži, Martin ale nevěděl, jak ji zastavit! Nechtěl nabourat. Vystrčil nohy ze stroje a celou svou pětiletou silou brzdil tak, že tlačil sandály velikosti 1 do prachu cesty. Stroj se valil dál. Přidal křik. Ani teď se motokára nezpomalovala. Přidal zoufalý křik. Nic. Řval tedy, jako by mu šlo o život.

A pak konečně všichni dospělí vyběhli před garáž, táta snadno vyřadil a všichni se Martinovi vysmáli.

Můžeme se tedy divit, že Martin nechtěl, aby o některých jeho pocitech svět, tedy táta, věděl?

K tátovo velkému domu, krásné Mileně a Chrysleru patřila taky doga. Besi.

A ten největší a nejsilnější chlap na světě s ní často dováděl. Opírala se o jeho ramena a tátovo obrovské ruce někdy mizeli v gigantické uslintané tlamě. Po tátovu chlupatém předloktí tekly celé potoky slin a zůstávaly červené šrámy od zubů. Táta se jen smál, a druhou rukou bušil do obrovského zvířete.

Martina to fascinovalo. Chtěl být takový. Ale když byl s Besi sám, a ona se na něj ze shora zvědavě podívala, prostě měl strach.

Jednou ho držela svojí přítomností v garáži několik hodin přimáčknutého ke zdi. Věděl, že nemůže křičet. Tátovo výsměchu se totiž bál ještě víc. Strnulý počkal, než Besi usnula, a pak utek', a nikdy o tom nikomu neřek'.

A potom přestal Martin k tátovi jezdit.

Slyšel ho venku troubit: "Tudududu dudu!" ale nešel za ním. Mámě říkal, že chce být s ní, a doma. A ona možná byla trochu ráda. Souhlasila.

A tak Martin tloustnul doma s mámou, se kterou si vařili o prázdných víkendech dobrůtky, a mezi ním a tátou se otevírala propast cizoty. Vzdaloval se mu celý mužský svět, a Martin po něm toužil a bál se ho zároveň.

Také se mu ztrácel Viktor. Vracíval se od táty vždy o něco drsnější a tvrdší. A Martin měknul a jemněl. Vyloučen ale i ochráněn sám sebou

A dospíval.

Ze svých nadějí, snů a omylů si uhnětl vlastní představu muže, a tu šel hledat. Když pak zažíval zklamání, probouzel se a objevoval pravdu, mnohé se naučil a utrpěl spoustu šrámů.

Když sám, jako nedokonalý otec, troubil před domem na svého syna, zažil, jaké to je, když syn nepřijde. A tehdy pochopil, že nikdo, ani on nemůže nabídnout víc než má. A v tom našel odpuštění. Nejdřív pro tátu a pak i pro sebe.

Tím vším rostl a léta běžela.

A pak, když byl dost velký a silný, znovu se mohl s tátou potkávat. Nejdřív ve slovech a pak jednou i v náručí.

Smrtka poslala největšímu chlapovi na světě mrtvičku s poselstvím o konečnosti a táta se s Martinem po čtyřiceti letech při loučení obejmul. Bylo to na poslední chvíli a navždy zároveň.

Jak se vůbec takovýhle zázrak mohl vejít do předsíně malého bytu? A jak se mohl vejít do Martina? Bylo to proto, že už byl Martin na to dost velký?

Druhý poslíček už si tátu odvedl sebou.

Najednou byl pryč.

Když po něm Martin třídil pozůstalost, našel krabici fotek. Hrozně si přál, aby tam byl důkaz o jeho důležitosti. Odcházel s jedinou fotkou, na které byl malý Martínek, ale i tak, bolavý a šťastný zároveň, proplakal celou noc.

Když prošel touhle zkouškou, druhý den za odměnu našel další bednu a v ní stovku malých Martinů a Viktorů. Našel obrázky, které zahrabal tak hluboko do paměti, že už o nich nevěděl.

Byl na nich také malý chlapec s velkým psem.

A Martin si vzpomněl, že to od táty ví, jak nastavit ramena životu a jak si nechat od jeho slin zmáčet předloktí, a od jeho zubů klidně nadělat šrámy.

A taky pochopil, že až zas přijde nějaký poslíček, bude to pro něj.

Zázrak u devíti křížů

17. listopadu 2018 v 7:02 | Yak |  Po cestách vnitřních
Představte si to jako film.

Záběr do kabiny starého pickupu Favorit. Hraje lehká drumandbasová muzička. V kabině je těsno. Jsou tu jen dvě sedadla a na nich sedí tři lidi. Za volantem Martin. Ostatní mu říkají Martínku a to přesto že mu je přes třicet. Způsobuje to jeho snad až okouzlující nezralost.

"Martínku!" Simča podává řidiči jointa, a z hlasu je poznat že při řeči, zadržuje v plicích dým. Oči jí září z blonďatejch dredů, a trošičku si pokyvuje do zlámanejch rytmů střapatou hlavou.

Martínek si bere brčko a ani nepřeruší načatou řeč. Ledabyle drží volant, spíš než na silnici, se dívá na spolujezdce a mluví. Málem by jsme o posádku, měli strach, ale v tu chvíli vidíme v okénku u řidiče, že pickupa snadno a svižně předjíždí obstarožní náklaďák a nám je jasné že jedou třicet, a už se o ně tolik nebojíme.

Martin tedy říká: " …. no a takhle to je úplně s celou realitou. Je to výsledek stvořený naší myslí!"

Simča konečně vypustí dým: " Jasně. Jasně. To je paráda co?"

Martin si dá šluka a podává smotek Ottovi. Ten ho přebírá, soustředěně natahuje kouř a přemýšlí. Je mu sedmadvacet, velký chlapík rozvláčných pohybů, a nezdolné výdrže. Kdyby pařící týmy byli rozděleny jako fotbalisti, byl by brankář. Na párty nikdy netančí. Ale když ho najdete, je skoro jisté že vám podá brko, nebo ho zrovna balí.

"Hele mě se to nezdá." Dávejte pozor, jak Otto dlouho dokáže mluvit se zadrženým šlukem: " kdyby realita byla naším výtvorem, tak by se to přece sráželo. Já bych chtěl vidět něco, tady Simča by chtěla vidět něco jinýho, a ty taky." Teď teprve vyfoukl kouř. Jeho hlas ač ještě před vteřinou skomíral ve výškách, přistál zpět v tenoru:" Co bychom pak viděli?"

"Ale právě v tom to je! My všichni přece chceme vidět stejný věci!" Martin přetavil Ottovo pochybnosti do triumfujícího důkazu,

"No my tři určitě!" trefí hřebíček Simča a v autě se všichni rozchechtají. Necháme je chechtat, bude jim to trvat pár minut, a můžeme si říct, co zatím nevíme.

Za pickupem je na dvouosém podvalníku nabourané Ottovo auto. Třicet kilometrů v hodině, tedy jedou nejen proto, že THC není žádný spěchálek, ale i proto, že vůz je mnohonásobně přetížen a podle papírů by neměl táhnout takovýhle vlek ani prázdný.

Převážené auto si Otto koupil na leasing a hned ho pak na Moravě zbořil. Když se smíchá bezstarostnost a smůla s chlastem, vzniknou z toho potíže. Někdy se na Ottu lepí, ale kdo jsme my, abychom ho soudili? Tak necháme na hlavě.

Dojel ze Vsetína vlakem domů a dnes ráno zavolal Martinovy. Ten má volno, miluje výlety a dobrodružství a nedá se dlouho přemlouvat.

"Tak jo Otto, sežeň kde maj vlek, a platíš benzín, voběd a hulení!" navrhuje přátelskou cenu a ještě dodá: " Jo Simča pojede taky", a jde ji vzbudit.

Pak Martin se Simčou vyzvedli Ottu, jeli pro vlek do půjčovny (Otto po městě seděl skoro spořádaně v boudě pickupu) a pak celé dopoledne sháněli konopí. Všechny tradiční kanály vyschly. Bylo to spousta popojíždění než konečně Otto zakoupil pytlík za pěťo.

No a tomu, jak si všichni tři, přáli konečně mít tu gandžu a jet na výlet, se teď už druhou minutu smějou v autě, na cestě zpátky. Jsou někde pár kilometrů za Brnem, a brčko co koluje je z posledních drobků, co zbyly v pytlíku z dopoledne. Vždyť už je taky skoro večer!

Martin má ale Božský plán, a není náhoda, jaké téma rozvíjí v zahuleném kokpitu. Když nakládali ve Vsetíně Ottovo auto na vlek, vlezl do jeho kabiny, aby ho odbrzdil. A tam vedle ručky našel plný dealeráček skunku. Hotový poklad, na který Otto zapomněl. Musel být po nehodě opravdu v šoku!

Okamžitě ho strčil do kapsy a jako vnuknutí mu přišel jeho Božský plán.

Teď se partička dochechtala a Martin kuje dál své železo: " To není ale všechno! Když víš, jak to funguje, a opravdu tomu věříš, můžeš si takhle stvořit to, co chceš!" přebírá krátícího se špíčka, a pozoruje západ slunce stejně zarudlýma očima.

"Tomu nerozumim. Já si přece nepřál, abych zbořil auto." Ozval se praktický Otto.

"Ale bál ses toho, co?" triumfuje Martin.

"No, to jo. Ale to se bojí přece každej, ne?" brání se Otto.

"Ne. To rozhodně ne. To že tady já jedu zhulenej po D1 ve třech vepředu v autě, s nákladem za kterej by mně sebrali i vobčanku, je proto že VÍM, že se nic nestane." Martin aby slovům dodal důraz,típne vajgla brčka do popelníku.

Otto přemýšlí.

U dopravního omezení vepředu Martin uviděl policejní hlídku s majáčkem. Byl tak rozjetej, že toho neváhal využít: "Dávejte bacha! Na ty švestky! Ani si nás nevšimnou! Budou "náhodou" koukat jinam. Sleduj!"

Trojice krvavých očí za předním sklem, fascinovaně sleduje, jak se policista právě v okamžiku kdy projíždí, naklání k okénku a o něčem mluví s kolegou.

V kabině pickupu je filosofické, šťastné ticho.

"Já vlastně vždycky ňák věděla, že to takhle je." Raduje se Simča, a ne úplně nelogicky dodává: "Proto se lidi modlí."

Na smeč Martinovi nahrál Otto: " Tak ty chceš říct, že když teď někde zastavíme a budeme si to všichni přát, že si vymyslíme novej pytlík s hulením?"

"NO JASNĚ!" Martin přímo explodoval, aby zakryl nadšení nad tím, jak si Otto naběhl do jeho Božské pasti. "Ale musíme tomu věřit! Ale opravdu věřit!" dodává s trouchu ubraným plynem.

Otto přemítá nahlas a zasněně kouká do dálky: "No že se stane skoro vždycky to, čeho se bojím, je pravda. Když vstanu nasranej, venku potkávam samý debily. Když si dam ráno brčko svět je plnej zajímnavejch týpků." Chvíle ticha. Pak rezolutně dodává " Já na to chlape, teda věřim."

Simča je rozhodnutá: " Já jsem si tím jistá!"

Jako na zavolanou je před nimi odbočka k motorestu u devíti křížů.

"Tak to pojďme otestovat." Navrhuje nadšeně Martin a otáčí volantem.

Kamera teď v rychlém sledu obrázků zabírá, jak Martin zastavuje auto vedle přetékajícího odpadkového koše tak aby mohl při vystupování bleskově sebrat krabičku od Malborek. Jak do ní nacpal pytlík se skunkem, když jako kontroluje připevnění auta na vleku, a jak krabku s překvápkem pohodí za kolo přívěsu.

Otto kouří cigárko a s Martinem čekají až Simča přijde ze záchodu.

Seance může začít.

Kamera z dálky zabírá, jak si tři lidé stoupají do kroužku, ale je dobře slyšet Martinův hlas.

"Hele nemusíme nic říkat, stačí když se chyneme kolem ramen a budeme si všichni představovat pytlík parádního hulení. Nějakýho skaňoura." Rozhlíží se po účastnících obřadu, " Myslím, že důležitý je, představit si jak voní, jak chutná, jak se drolí a drobí, barvu, i nepatrný zvuk malýho igelitovýho pytlíčku když ho převracíte v ruce, no všechno, co vás napadne.
Chytíme se kolem ramen a až to budete mít, dejte znamení stiskem ruky."

Vidíme parkoviště. U pickupa s nápadně velkým vlekem se objímají tři tipani. Dva chlapíci a jedna holka. Drží se kolem ramen a jejich hlavy si jsou vzájemně oporou. Možná by nám mohlo být podezřelé, že přestal foukat větřík a nad parkovištěm vyšla duha. Režisér je kýčař napadne nás.

Dlouhé ticho.

Dlouhé ticho.

Pak se trojice rozpojí a kamera zabírá jejich, trochu rozpačité tváře.

"Ty jo, to byla síla." Vydechne Simča.

"To jo." Vyleze z podivně zaraženého Martina

"Já ten pytlík skoro držel v ruce. A pak najednou jsem měl v hlavě úplný prázdno." Přidal se Otto.
"Fakt nářez, chlape." Dodává, a vypadá jako by se probouzel ze snu.

Kouzlo usebrání jen pomalu mizí a jeho místo zabírá zvědavost.
"Takže teď by tady někde mělo bejt nějaký hulení, rozumím tomu dobře?" ptá se Otto Martina, jako by byl odborník na zázraky. A on vlastně je.

"No jasně. Někde tady je." Martin už si znovu vychutnává svůj Božský podvod. " Jen ho musíme najít."

"A kde ho chceš hledat?" doptává se dál Otto.

Martin nenápadně hodí rukou směrem k červené zmuchlané krabičce od cigeret, a ležerně prohodí: "Kdekoliv. Může to být kdekoliv."

Otto se rozhlídne směrem ke krabičce"To máme jako prohlížet každou prázdnou krabičku vod cíček, jo?"

Simča se chytla. " Někde musíme začít."

Jde a sebere krabičku.

Detailní záběr obličeje. Nevidíme, jak krabičku narovnává, ale je nám jasné, CO v ní vidí.

Obočí vylétá k nebi, asi nechce vidět, jak oči vypadnou z důlků. Pusa dokořán lapá po dechu.

"ÁÁÁÁÁÁÁ, JÓÓÓÓÓÓÓ,ÁÁÁÁÁÁÁ".

Po Martinově tváři přeběhne stín obav, jestli to nepřehnal.

Simča naštěstí ale pustí opratě emocí. Radostí zdivočí. V euforii křičí: " Zázrak, zázrak, stal se zázrak." Drží pytlík směrem k nebi a poskakuje.

"Do prdele." Vypadne z Otty a do očí mu vhrknou slzy.

"Děkujeme", křičí na duhu Martin. "Děkujeme." Je v tom všechna jeho radost nadšení a vítězství.
Na chvíli zapomíná, že to celé narafičil, možná si uvědomuje, že se stal Rukou boží a v objetí se Simčou a Ottou křepčí v bláznivém tanci.

Je to Boží dopuštění.

Zázrak u devíti křížů.

Kamera odjíždí a v záběru je naše trojice. Radostí svatá. A nad ní září duha.

Běží titulky.

Další články


Kam dál