Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

O věcech prvních, o věcech posledních.

14. ledna 2017 v 16:45 | Yak |  Z Indie

Existenciální myšlenky nás odlišují od zvířat. Viděli jste utrápenou kočku tím, že její život nemá smysl? Pravda, jestli se jepice trápí svoji konečností nevím, ani jak dlouho pro ni je 24 hodiny, ale vsadil bych boty, že náš pes Kája nemyslí na to, co je po smrti, na to, jestli jeho duše v nějaké formě přetrvává, nebo jestli je to jako když se zhasne žárovka. Já ano.

Tyhle myšlenky mne provázejí od nepaměti. Nejranější vzpomínka je z doby, kdy jsem byl ještě špunt. Zemřela nějaká příbuzná (nějaká stará a tlustá osoba, dlouho jsem si myslel, že se to stává jenom takovým) a já uložen v pelíšku o tom přemýšlel. Nejprve mne napadlo, že by se to mohlo stát i babi, od té jsem se dostal k mámě. Pro malého kluka je už tohle strašlivé zjištění. Má rozvíjející se analytická mysl však udělala další krok a mne posedla hrůza. Já taky. V tu chvíli přicházela máma a já se sní, s pláčem na krajíčku, podělil o svou úvahu. Zeptal jsem se, jestli umře babi, jestli umře ona a jestli tedy i já. S hrůzou v očích mi rukou ucpala pusu a rozčíleně šeptem drmolila: "Pro Boha, na to nesmíš nikdy myslet! Slib mi, že už o tom nikdy nebudeš přemýšlet." Mohla být odpověď strašidelnější? (Dobrou a silnou odpověď na takovou otázku vám jako bonus nabídnu v post skriptu, třeba se bude někdy hodit.)

Ale možná, že právě tato reakce mne poslala na nejzajímavější ze všech mých cest. Na tu, která je vždy přítomná, ostatní mé kroky směřuje a hlídá. Dalo by se tedy říct, že těch několik měsíců, kdy jsem jako dítě musel mít celou noc rozsvíceno, osvětluje mou cestu dodnes.

Vychován v ateistickém školství a rodině, nikdy jsem nezískal schopnost víry. Křesťanství mne jako mladého rebela lákalo především tím, že bylo bolševiky zavrhováno, ale tomu čemu se, jak už dnes vím, říká náboženská dualita, tedy, že člověk a věci lidské jsou od Boha a věcí božských oddělené, tomu jsem nevěřil nikdy a křesťanství pro mne nebylo a není. Buď musí být Bůh všude, a nebo není nikde. To mi bylo jasné. Nebo, jak říká Golem Dorfl v jedné z Prattchetových knih: "Buď je svatý každý den, nebo žádný. Ještě jsem se nerozhodl."

Teď jsem přečetl začátek tohohle blogu mojí ženě, a ona na to: "Ty jsi, začal psát knihu! Budeš ji psát celý život, a já ji pak dopíšu." No není to drzost? Je jen o pár let mladší!

Ne, nechci ani za vás, a ani pro vás, tuhle otázku vyřešit. Možná jste si dokonce již nějakou, pro vás uspokojující odpověď našli. Chci se podělit o to, na co jsem si přišel pro sebe, a tím i vysvětlit proč jsme teď tam, kde jsme.

Takže, kam jsem došel:
Někde za propletencem kulturního, rodinného a sociálního podmínění, za tou, někdy zábavnou a někdy zoufalou a někdy nudnou směsí myšlenek, pocitů, názorů, hodnocení a postojů, je království ticha. Království nebeské. Nirvána. Ticho. Svoboda. Cíl. Dokonalost bytí. Odpověď na všechny otázky, která nemá slova. A pokud se podívám z této pozice, vše co je možné vidět, cítit či zažít uvidím jako různé formy Existence, chcete li Boha. Vše je jedno a vše je v pořádku.

Historie lidského rodu případy dosažení tohoto cíle zaznamenává a zaznamenala i osud a život Ramana Maharišiho, v jehož ašramu v Tiruvanamalai teď jsme.
Nabízel cestu sebe-dotazování. Kdo jsem Já? Pokud si takovou otázku položíte důkladně, odpověď bude z Ticha. Vaše ani moje, tedy ničí JÁ, totiž není nic z toho co se dá vyslovit.
Dnes již Mahariši nežije, ale místo živé je. Spousta oddaných z celého světa. Hodláme se tady pár dní zdržet. Postoupím-li ve svém poznání dál, dám vědět.

Yak

P.S.
Slíbená dobrá a silná odpověď:
Ano jednou zemřeš (zde doplňte jméno svého dítěte). Ale než se tak stane, naučím se, jak se to dělá od svých rodičů. A ty se to pak naučíš ode mne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pepino Pepino | 25. ledna 2017 v 20:59 | Reagovat

Trochu jsi to vysvětlení upravil od chvíle, kdy jsi mi tuhle taktiku na potomky prozradil :) Musím ale přidat geniální vysvětlení mojí ségry - zvládnul jsi se narodit, zvládneš i umřít, je to úplně stejný.

2 Satya Satya | E-mail | 26. ledna 2017 v 15:27 | Reagovat

Ano to je geniální. Dalo by se říct že je to stejně neobejditelná hranice, na obou koncích bytí. Tahle věta je rodinné stříbro? Posílám závan z horké Indie.
Ne tenhle ne, to zavanula kanalizace pod oknem. Tenhle taky ne, to byl kouř z kuchyně. Teď tenhle to je on. S. zapálila vonnou tyčinku. Pozdravuj Martinu
Yak

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama