Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

Kdo řek', že musí mít křídla?

14. února 2017 v 22:49 | Yak |  Po cestách vnitřních
Když jsem o tobě prvně slyšel, žasnul jsem a asi trochu záviděl. Oba jsme v těch našich šestnácti chtěli bejt pořádný chlapy a oba hledali, jak na to. Ty jsi v tom hledání zašel mnohem dál. Mohl jsem si tak vedle tebe připadat, jako že jsem v pořádku. Že já jsem ještě OK. Možná, že tohle je tvá osudová role, kámo. To, co kolem sebe rozdáváš.

Měl jsem rád ty historky o tobě. Jak na tebe učitelka v 8. třídě křičela, aby sis okamžitě přestal čmárat po ruce a ty sis jí vůbec nevšímal. Znovu jsi namočil nití svázaný jehly do tuše a pokračoval v tetování. Když řvala dál, prostě ses zvednul a řek': "Hele, jestli se tě nelíbí, že tady jsem, tak já můžu jít do prdele!" A šel. Tohle si na základce v roce 1980 moc kluků nedovolilo. Od té doby máš přes celý předloktí nápis a opatřil sis tak i nové jméno. Myslím, že už dneska málokdo ví, co máš napsáno v rodném listě.


Byl jsem moc rád, že jsi mi pomoh', když po mě šel ten chlápek v hospodě, a ještě víc když jsem viděl jak se tě bojí. Přecházel jsem s tebou Hranice společnosti a s mrazením je zkoumal z venku. Vzpomínáš? Jednou jsme spolu leželi ve

špitále a uklízečka ti každý ráno říkala: "To víš chlapče, těžkej život dobrodruha!" Jak to mohla vědět?

Nedávno jsem si na tebe zase vzpomněl. Sprchoval jsem se v bazénu a koukal na všechny ty kluky kolem mne. Měli vyholený podpaží, prsa a i chlupy kolem pinďoura. Napadlo mě, že v osmdesátých letech minulého století by proto bylo jen jedno vysvětlení. Všichni by měli filcky a oholit se museli. A natřít Nerakainem. No, a v tu chvíli jsem si na tebe vzpomněl.

Pamatuješ si ještě, jak jsi jednomu nesmělému kamarádovi pomáhal s nákupem? V drogérii, kde se to svinstvo prodávalo, byla fronta u pultu jako obvykle za komárů. Ty jsi slíbil, že to koupíš. Šel jsi rovnou k pultu, ukázal jsi na mě a povídal: "Prosím vás, mohla byste mi dát jeden Nerakain támhle pro kámoše? Jinak ho ty filcky sežerou." Fronta se poslušně otočila a zachechtala. Já zrudnul, ale vydržel. V jedné vteřině jsi mě připravil na všechny veřejný expozice, které kdy mohly přijít.

Ten nůž z pultu v zelenině jsi neměl brát do ruky, a ta prodavačka tě taky mohla nechat utéct se dvěma pomeranči. Byla to osudová hloupost. Ale to už dávno víš. My, co jsme tě znali, jsme byli rádi, žes jí nic neudělal. Když jsi za to dostal 6 let, jako za loupežný přepadení, zdálo se nám to přehnaný. Bylo nám osmnáct a ty jsi zmizel do kriminálu. Přišla revoluce. A ty jsi seděl. Mnozí z nás jsme konečně začali žít. Opravdu a svobodně. A ty jsi seděl. Hledali jsme svá místa v životě. A ty jsi seděl. Pořád, znovu a znovu.

Pak jsme se potkali po pětadvaceti letech. U tvýho bráchy. Říkal, že tě zrovna pustili a že přijdeš. A pak jsi tam byl. Ta radost byla oboustranná pamatuješ? "Nazdár!" a objali jsme se. Pak jsme kolem sebe poskakovali a poplácávali se. "Jak se máš chlape?" a "Ty vole, ty vypadáš pořád stejně!"

Nebyla to pravda, bejvali jsme holobrádci, kamaráde. A pak nám najednou bylo po čtyřicítce. A ty máš potetovanej obličej, krk… Ty oční víčka, to muselo bolet, ne? Culili jsme se na sebe a nevěděli moc, co říct. Tvůj brácha vyndal z postýlky tvého synovce a podal ti ho: "To je tvůj strejda Fando, musíš si ho užít, on za chvíli půjde zase sedět." řekl. Smáli jsme se. Milá upřímnost bez tabu, kdy každý mohl být sám sebou. Hrál sis s malým Fandou, a on si na tobě ukazoval jak v obrázkové knížce.

Který orgán rozhodne jak se cítíme? Který je ten nejdůležitější? No, mozek to nebyl. Myšlenky byly zkoprnělé nad tvými odsezenými dvaceti léty. Oči taky ne. Viděli staršího chlapa s tetováním na obličeji, které rozhodně nebylo ze salónu. Asi ani srdce ne, i když v těch místech jsem měl ruku, když jsem si s dojetím uvědomil, jak mi je tam s tebou dobře, a že mám slzy v očích.

Pak jsem tě zase dlouho neviděl. A teď naposled? Mám o tebe strach. Možná, že jsi mě nepoznal, ale proč bys to teda dělal? Omylem jsem zastavil na zákazu a když se do mě pustila hlídka ty ses zjevil a zasáhnul. Možná, že jsi chtěl zpátky do tepla. Zpátky do toho světa, který má řád, kterému rozumíš, a který s tebou počítá, protože tenhle už to pro tebe není. Byl jsi namol a špinavý, a bylo ti blbě rozumět, když jsi je začal tahat za rukáv a volal: "No jo, to jste celý vy, sráči, prudit nějakýho chudáka co blbě zastavil!" Mávli na mně abych jel a pustili se do tebe. Hlídal jsem z povzdálí, jestli jsou na tebe slušný a bylo mi smutno.

Asi začnu věřit na anděly, brácho. Na ty padlý. Na ty s obrovským, potetovaným srdcem. Protože kdo řek', že musí mít křídla?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siginitou Siginitou | Web | 16. února 2017 v 19:33 | Reagovat

Tak tohle je vážně moc krasně napsaný :)
Obdivuji

2 yakovo yakovo | 18. února 2017 v 9:49 | Reagovat

Děkuju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama