Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

Konec Cesty

7. února 2017 v 11:09 | Yak |  Z Indie
Jsou různé rukavice. Vzpomínám si, jak jsem jako dítě byl fascinován řidičskými rukavicemi mé mámy. Byly z tenké bílé kůže, hřbety rukou nechávaly holé, ale zapínaly se páskem přes zápěstí. Měly také spousty dírek různých velikostí na kloubech prstů. Vypadaly velmi nóbl. Máma auto neměla. Ale táta, kterého jsem vídal o víkendech ano a na nóbl věcech si zakládal. Rukavice tak tajemným způsobem odkazovaly na dobu, kterou jsem si nepamatoval. Na dobu, kdy byli spolu a dávaly si dárky. Někdy jsem mámu poprosil, aby si je oblékla. Byl to obřad, měla v té době už asi pár kilo navíc, a tak když se do nich narvala, z ozdobných otvorů ji vylézaly růžové bochánky kůže. Asi i na ni měly nějaký magický vliv, byla ráda když je mohla sundat.

Podobným způsobem se do rukavic rve můj brácha. Nevím, jestli to je nějaká dohoda mezi majiteli kabátů z velbloudí srsti, ale asi k takovému převlečníku patří o číslo menší rukavice z kvalitní lesklé, černé kůže. Někdy se ho musím zeptat jestli je má vždycky naruby, když se z nich svlíká.

Já mám rukavice z tržnice. Jsou obrovské, pletené a vevnitř s flísem. Vklouzne se do nich jako nic, a když je chci sundat? Stačí zatřepat rukou. Házím-li sněhové koule našemu psíkovi, musím je dát pak na kamna. Snadno nasáknou.


I můj život doma v Čechách je takovej. Po dekádách urputného snažení jsem dobrzdil na volnou plandavost. Opustil jsem

vnější formu blýskavé tuhosti a dospěl k všeobjímající měkkosti. A že ke mně snadno proniká vnější svět? Však ono to uschne.

Snad proto se nám se ženou tak lehce cestuje. Setřepeme tuhle rukavici, obnažíme se zkušenosti a jdeme se osahávat, dotýkat a hladit s tím světem za humny našeho doma. Podobně je tomu při návratu. Vklouzneme zpátky do měkka chlupů našeho Káji, do útulnosti malého domku a objetí přátel. Pravda, letos po návratu z Indie, bylo naše domabytí trochu omrzlé. Museli jsme domek vyhrabat ze sněhu a rozmrazit. Ale už je zase teplíčko.

Namožená záda mně správně připomněla, že všechny ty konce malých cest vedou v konečném součtu ke konci té velké Cesty. Já vím, že se to nenosí. Mluvit v době motivačních kurzů a viagry o překročení horizontu, druhé půlce, o tom, že: "je čas rozmetávat kameny a je čas ty kameny sbírat". Ale moje pletená rukavice prostě nepotřebuje být cool.

Vlastně si z celé duše přeju abych, až přijde ten opravdový Konec Cesty, byl schopen ji snadno setřást. Abych se mohl nahý spojit s nahotou bytí, bez všech rukavic a napořád.

Ale teď si ji ještě nějakou dobu nechám. Je v ní teplo a měkoučko.
Yak


Kurzivou cituji Jaromíra Nohavicu: Sudvěj
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kouzelnakrajina kouzelnakrajina | Web | 7. února 2017 v 11:13 | Reagovat

já nesnáším rukavice, oni nesnášejí zas mě :D

2 Katka Helusová Katka Helusová | 7. února 2017 v 12:50 | Reagovat

Ahoj:-)
Moc hezký příspěvek - přečetla jsem ho jedním dechem a pochopitelně přišlo zamyšlení nad výběrem mých rukavic a to jak mi v nich je...výsledek je pro mě přijatelný. Mám totiž jak kožené rukavice, tak pletené s flísem  a oboje mám moc ráda a je mi v nich dobře. A kdyby nebylo, vůbec bych je nenosila;-)
Tak ať mají všichni ty své správné "rukavice"!
Kt

3 Eliss Eliss | Web | 7. února 2017 v 16:16 | Reagovat

Já nosím jenom kožené :)

4 Jana Jana | E-mail | Web | 8. února 2017 v 12:00 | Reagovat

Rukavice jsem milovala jezdecké ... Od té doby se jim snažím vyhýbat ... Každopádně svůj příběh píší rukavice mého přítele - kožené a s otiskem na místě, kde končí záda :)

5 Radka Degu Radka Degu | 8. února 2017 v 22:34 | Reagovat

Pletený s flísem. Taky. Ale tak hezky bych to nenapsala. A taky ještě potřebuju dojít kus cesty, abych měla i ten život takovej pletenej s flísem. Díky za krásný a takový dotýkací čtení!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama