Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

Prvovýstup

14. července 2017 v 7:02 | Yak a Satya |  Z Cesty přes půl Světa
Report from Satya

Obrovské balvany se za ohlušujícího řevu valili dolů a vše co jim přišlo do cesty nemilosrdně smetli a navždy skryli pred všemi, co v budoucnu kdy budou poblíž. Bylo to o fous! Stalo se to před pár milióny lety.

Byla to ale jediná cesta na nejvyšší vrchol v celém okolí.

Podívala jsem se dolů a viděla jsem Yakeena, jak hledá vhodný místo kam došlápnout. Už už to vypadalo, že se mu sveze noha dolů a ztratí rovnováhu.

Odvrátila jsem pohled. Nebyli jsme jištění.Věděla jsem že jestli se neudrží budeme v průšvihu oba. Musela bych řídit!

Ukázala jsem Yakeenovi místo kus od jeho levé ruky. Chyť se tam, tam je to pevný! Musíme sebou hodit, než se to spustí ten hrozný déšť, nechci vidět jak padá!

Jo. Měla jsem strach. Musela jsem si to přiznat. Nebyl to zdaleka náš první výstup, ale tohle bylo jiný. Tohle byl prvovýstup na Uralu!

Toho rána jsme vstali brzo. Vzali nutnou výbavu a vyrazili. Zdálky hora vypadala jako kolmá stěna a my věděli, že tohle bude zkouška.

Hodně jsme trénovali. Za poslední týden jsme urazili tisíce kilometrů a na tento výstup jsme se pečlivě připravovali usilovným hledenim vpřed. A teď ten okamžik nastal. Nebe hrozilo deštěm a my věděli, že riskuje vše.

Ano, mohli jsme zmoknout a dokonce i uklouznout na vlhkých kamenech. Navíc jsem si uvědomila, že jsme na tuto čtyřhodinovou túru vyrazil bez svačiny tedy ani smrt hladem nebyla vyloučena.

Po dřevěné lávce, která by se po dešti mohla klidně změnit v kluzkou dřevěnou lávku jsme krok za krokem, ruku v ruce, překonali bažinu na začátku cesty. Potom i tato nebezpečná stezka zkončila, ale běda: Yakeen si nabral do bot. Bylo to strašné. Úplně mu tam čvachtalo.

Tu a tam byla vyšlapaná stezka do strany, ale všudypřítomné cedule v této nedotčené přírodě nás varovali před medvědy. Riskovala jsem a odskočila si.

Překonali jsme další dlouhý úsek, kam lidská noha nevkročila. Minimálně 10 a možná dokonce 12 hodin.

A potom to přišlo. Cílová rovinka na vrcholu této 1420 metrů vysoké hory. Dokázali jsme to!

Now Yakeen

Po takovém výkonu jsme si zasloužili baňu i posezení u šašliku, které pro nás připravila vlídná paní.

Podnikání v Rusku čím dál víc připomíná nadšené začátky soukromého byznysu v devadesátých létech v Čechách, nebo možná ještě spíš standardům současné jižní a jihovýchodní Asie.


Paní měla pár stolů v kůlničce na dvorku, který byl z části z bílé polypropylénové plachty a z části z nehoblovaných prken. Baňa, sauna byla ve zděném sklípku pod roubenkou.

Celý tenhle pozemek i se všemi kůlničkami kadibudkou a vším ostatním, co se kolem povalovalo, nová majitelka koupila před půl rokem. Ještě v době kdy na všem leželo metra půl sněhu. Hned se se synem nastěhovala do bani, protože ta jediná se dala první dny rozehřát, a vrhla se do rekonstrukce. Je hrdou strůjkyní svého osudu.

Prováděla nás, po budoucí kuchyni, nové bani, chatě pro hosty atd., a bylo jasné, že má přesné plány a spoustu chuti a energie do práce. Důležitou motivací je jistě i to, že jí v šedesáti, důchod 10 000 rublů, k životu nestačí.

Byl to pěkný večer, kdy jsme se Satyou, mimo jiné i zpívali českou hymnu. Pozor! Žádná vodka v tom nebyla.

Oni i tady vlastně pijou pravidelně jen zoufalci.

Rusko poskytuje svým obyvatelům jen nejzákladnější péči, ale také je nijak neomezuje v jejich snaze se o sebe postarat. Nikde neobtěžuje hygiena, nestraší požárník, nečíhá sociálka, nešmíruje berňák.

Je tedy Rusko svobodný stát?


No v každém případě svoboda, a možnost dělat si co je napadne, byly nejpíš jedním z důvodů, které vedli, rusko-český pár Jakuba a Olgu, k tomu, že si jako místo společného pobytu vybrali Rusko.

Jsou oba veterináři, poznali se na studiích v Brně a jsou to zapálení pejskaři a sportovci. Jakub se psy jezdí na saních, koloběžce, kole. Plave s nimi, běhá biatlon triatlon a spoustu jiných věcí. A hlavně, na Sibiři k tomu má větší část roku k dispozici sníh.

Když jsme je navštívili, zrovna u nich probíhal kemp o výcviku psů. Večer u ohně jsme poslouchali neustálé povídání o psích kamarádech a vzpomínali na Káju.

Tomu by se tam nelíbilo. On není totiž žádný pejskař. Je to nadšený človíčkař, který psíky nesnáší.

Jedeme dál na východ do Tobolska, a jsme rádi, že máme před sebou ještě tolik toho Ruska. Jeho Asijská část stále víc připomíná tu Asii, kterou máme rádi, a to že Existence zařídila, že jedeme tímto směrem, tedy nejprve do Ruska a pak přes Turecko a Balkán domů je veliké štěstí. Vždyť obráceně, by nás v říjnu, tady pravděpodobně zasypal sníh!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dana Dana | 15. července 2017 v 16:57 | Reagovat

Ahoj, sleduji Vás a držím Vám po cestě palce. Těším se na další vyprávění.

2 Pavel Pavel | 16. července 2017 v 20:52 | Reagovat

Nádhera, nádhera, to je drama :-). Vím, že jsem protivnej rejpal,  ale Satyjko,  koukni se někdy na ty balvany, jestli se náhodou spíš nevalilY. A cedule jestli spíš nevarovalY. Odpustíš mi to? :-D
Ale jinak dál a dál, vstříc novým dobrodružstvím, paráda. Držím palce, ať nálada, přátelské Rusko i technika vydrží!

3 yakovo yakovo | 19. července 2017 v 8:07 | Reagovat

[2]: ale no to víš že ti to odpustím😉 dekuju, jak budu mít víc času opravím to.... Ale bacha, je tu funkce "zablokovat prispevovatele" 😀

4 Pavel Pavel | 19. července 2017 v 10:56 | Reagovat

Myslíš jako přispěvatele? :-) :-) :-)
Už mlčím, už mlčím, to bych opravdu nerad, abyste byli ochuzeni o mé tuze důležité a nepostradatelné komentáře.
A mimochodem - doma všechno v pořádku, dům stojí a expediční garáž taky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama