Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

Yakodárek

1. července 2017 v 5:41 | Yak |  Z Cesty přes půl Světa
Ospalý živnostenský odbor. Středisková obec s rozšířenou působností. Letní den, okna dokořán, nikde nikdo. Po zaklepání vcházíme, společně s mojí ženou. Úředník má milý výraz, a vypadá, že je rád, že ho někdo vysvobodil z předstírání, že pracuje.

"Co pro Vás mohu udělat", zní upřímně.

"Rádi bychom přerušili naše živnosti", promluvím za nás za oba.

"Na jak dlouho?", ptá se úředník, pár kliky zažene z obrazovky to, co tam měl a s vstřícným výrazem čeká na odpověď.

"No, nevíme přesně, kdy budeme zpátky v Čechách. Není možné živnost přerušit na neurčitou dobu?"

"Ne", úředník je ve svém živlu, "živnost musíte přerušit na konkrétní dobu. Od jednoho měsíce do padesáti let. Samozřejmě ji můžete znovu přihlásit kdykoliv."

To mě pobavilo a vidím, že moji ženu taky. "Tak já přerušuji na padesát let."

Je mi čerstvých padesát, mám šedivý plnovous, a tak je můj vtip: "Ať se pak klidně rozběhne," všeobecně srozumitelný.

Úředník se přidává: "Nemusíte se bát, kdyby se do té doby s vámi něco stalo, jsme propojeni s matrikou."

Odsunuli jsme společně lidskou konečnost do dálky, odkud nás neslyší a teď se jí vysmíváme. Je to úlevné.

Chvíle cvakání klávesnice a jsem od července osoba bez zdanitelných příjmů. A ví o tom i sociálka a zdravotní pojišťovna. Moje žena prozradí pár svých údajů, další osvobozující cvakání, a i z ní padají virtuální pouta požadavků a závazků. Jsme volní na padesát let!

"Kam se chystáte?" Nevydržel to úředník.

Ujímám se slova. Je to moje parketa. Slova ze mne vylétávají v nadšené kanonádě jako špunty od šampusu. Lze slyšet třpytky jásavé dychtivosti. Je to óda na radost ze zralé dospělosti. Je to elixír mého života, který kolem sebe cákám:

"Jedeme do Mongolska. Autem. Máme takovou dodávku 4x4, předělanou na spaní. Nejdřív pojedeme přes Ukrajinu a celé Rusko až na Sibiř za Bajkal. Pak budeme měsíc cestovat po Mongolsku. Odtud znovu přes Rusko přejedeme do Kazachstánu, pak Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu, znovu do Kazachstánu a ještě jednou do Ruska. Pak projedeme Kavkaz, Gruzii, Ázerbájdžán, Arménii a pak se přes Turecko, Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko, vrátíme domů."


Muž za počítačem přestal dýchat. "Na jak dlouho to plánujete?"

"Na čtyři měsíce, pokud se nestane nic mimořádného," snažím se promíchat pýchu s pokorou.

Konečně přišel nádech a výdech. Tedy spíš vzdech. "Nikdy bych nedostal tak dlouhou dovolenou."
"Víte, dal jsem si to jako dárek k padesátinám," ulehčuju mu to, a zároveň dodávám naději. Je mu tak pětatřicet.

Ve skutečnosti na podobné cesty vyjíždím kdykoliv mi to dovolí peněženka a je mi jedno jaké nehoráznosti o mém věku vykřikuje datum v občance.

Úředník ale znovu ožívá: "Můj švagr byl před rokem v Africe, tak jsem si loni přivezl z Německa takovýho starýho bydlíka, a teď ho dávám do pořádku. Jednou to tady zabalím, a taky vyrazím."
Zahledí se skrz nás do budoucnosti bez kanceláře a bůhví čeho ještě.

Přecházíme o patro níž. Dopravní odbor. Ani tady nikdo před námi nečeká. Žádáme o mezinárodní řidičáky.

"A kam jedete?"

Opět přichází moje chvíle.

Když po další půlhodině odcházíme, již s řidičáky, na chodbě čeká jiný zaměstnanec státní správy a chce si o naší cestě popovídat.

Nakazili jsme je nebo jen nalili hořlavinu uskutečněného do doutnajících uhlíků snů a možností?

Odcházíme.

Příprava Expedice tohoto typu je jako hora. Na její špičce jsou oslavně-chlubivé momenty, jako byly ty na úřadě, vizitky s webovou adresou, samolepky s mapou cesty na auto. Na tento vrchol svítí slunce pozornosti veřejnosti.

Ta část hory příprav, která je ve stínu, se skládá ze stovek jednotlivých úkolů a kroků, které bylo třeba naplánovat a vykonat. Zařídili jsme mnoho víz, naplánovali celou trasu, připravili vůz, postarali se o vše, co tady necháváme a připravili i naše těla.

Takhle to ani nezní složitě, co?

Pokud však jednotlivé sekce, rozdrobíte na konkrétní úkoly, vznikne pestrá směs.

Například:
Vytrhnout zlobivou osmičku. Odpovědět na otázku: Kolikátého září přijedete do Tádžikistánu, ale přesně, prosím? Udělat náhradní klíč k zámku na kanystry na střeše. Udělat kopie víz a pasů. Zařídit účet a karty u banky, která má malé poplatky za výběr v cizině a vše zaktivizovat a vyzkoušet. Vyrobit umístění na vařič a vyzkoušet. Mapy, navigace, průvodce do 16 států. Kdo poseká trávu kolem našeho domu, aby nebilo do očí, že tam nejsme? Lékárnička. Intenzivní kurz Ruštiny. Hasičák do auta a další rezerva. V Uzbekistánu se neprodává nafta. Co s tím? Dárky pro děti na cestách. Mluvené slovo do auta. Tyhle stránky. Repelent. Drobné dolarové bankovky…

Bylo toho spousta. Ale slyšíte? Mluvím v minulém čase!

V neděli 2. července vyjíždíme.

také se dá číst na www.facebook.com/CestaPresPulSveta
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Klárka Klárka | 2. července 2017 v 12:16 | Reagovat

Přeji hodně štěstí na cestách :-)

2 Tulačka po hvězdách Tulačka po hvězdách | Web | 2. července 2017 v 17:29 | Reagovat

Píšete moc pěkně

3 Pavel Pavel | 4. července 2017 v 19:48 | Reagovat

Pěkný pěkný (jako vždycky :-D), ale kde jsou ksakru další zprávy?
:-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama