Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

Málem lapeni

24. srpna 2017 v 11:55 | Yak |  Z Cesty přes půl Světa
21. srpen, 5:45 ráno. Jezero Khar Nuur, západní Mongolsko.

Večerní představení jsme nestihli. V době našeho příjezdu, včera večer, se slunce věnovalo svítání možná u vás v Čechách. Tady byla skoro tma. Obrovské duny v tmavě okrovém pyžamu se již ukládali na kutě a jezero jim k tomu šeptalo nějakou ukolébavku. Báječně to ladilo s šuměním větru.

O tomhle místě se říká, že tady lze zahlédnout všechny tváře Mongolska. A opravdu. Na večerníčka zapadání slunce se sešli samí šampióni. Šťavnatý sever poslal borovice, Gobi stometrové duny a stepi zelená pastviska.

Ráno jsme si proto přivstali a šli fotit tu nádheru. Po cestě zpět k autu si nás odchytil bývalý Čech - emigrant, osmašedesátník. Dnes občan Německa. Byl u jezera s německou partou. Jen oni a my. Nikdo jiný.


Připomněl nám kolikátého, že je. Před 49 lety utekl před tanky na západ a žije tam dodnes. Pán v důchodu byl neštěstím komunismu obdarován podobně, jako my co si ho pamatujeme. Dodnes si váží svobody jako něčeho, co není zaručené ani samozřejmé.

V ranní nádheře jsme znovu žasli, že jsme v Mongolsku, že můžeme cestovat, číst co chceme, říkat co chceme a dělat si co chceme. Že jsme svobodní! No není to paráda?

To dopoledne jsme od jezera odjížděli s tím, že jsme se se s Gobi důstojně rozloučili, a že: "někdy zase na viděnou!" Nevěděli jsme, že ONA s námi ještě neskončila.

Za necelou hodinu jsme jí padli do náruče a chvíli jsme si mysleli, že tentokrát si to s námi chce opravdu rozdat.

Začalo to nenápadně. Písečným kopcem a jednou dunou. Šlápl jsem na plyn, dal 4x4. Naše dodávka se s ladností delfína vrhla do písečných vln a dopřednou silou doplavala na pevnější podklad. Za kopečkem se vše opakovalo. Vlny se zvětšovaly. Duny se dmuly. Najednou jsme byli v místech, kde několik kopců písku zasypalo polňačku a při dalším pokusu o cestu vpřed jsme uvízli pod vrcholem.
Nasliboval jsem našemu autu luxusní servis, značkové díly a pohladil ho po volantu. Bylo to na něm. Nejbližší traktor byl několik dní cesty. Duny hnány pískem by byly rychlejší. Vyrazili jsme. V některých písečných vlnách snad tlačil pán Bůh, a Existence táhla. Náhoda hodila sem tam pod kolo kámen. Vyšlo to.

Po několika hodinách jsme byli zpět tam, kde se to zamotalo a mohli jsme začít hledat novou, alternativní cestu.


Jezdci na koních byli ochotni o tom rokovat. Sesedli, udělali si pohodlí a spustili. Mongolsky. Vytáhl jsem mapu a společně jsme obdivovali rozlehlost jejich země, ukázali si kde jsme byli a kde je Ulanbátar. Pak na papírek napsali vzkaz pro další pocestné, aby nás poslali dál. Napili se vody a odjeli. Z gest jsme pochopili, že za třemi kopci doleva najdeme cestu, která vede naším směrem. I to vyšlo.

Celý zbytek dne jsme se přes dva a půl tisícové kopce po vedlejších polňačkách dostávali do vesnice na hlavní polňačce, kde byl i signál. Čekal jsem email od Pavla, největšího odborníka na Mitsubishi L300, kterého znám, a kterému píšu vždy, když nevím. Motor stále kouřil a mě to již začínalo děsit.


Pavel psal, že to může být vzduchovým filtrem. Našli jsme tedy ještě ten večer paní, co trochu mluvila anglicky, ta vysvětlila problém manželovi a ten se mnou šel vzbudit opraváře pneumatik. Mechanik nastartoval agregát, uvedl do provozu kompresor a vyfoukal filtr. Slunce zapadalo, já znovu namontoval filtr, auto mělo dost vzduchu a přestalo hulit. Již kouří jen jako každý Mongolský diesel.

Je tma, 21:30 a my nacházíme místo na spaní za vesnicí.

To všechno se stalo za jeden den. 21. srpen 2017
Další den jsme odpoledne znovu najeli na asfalt. Po deseti dnech a 3000 kilometrech v prachu, stepi, písku a kamení.

Včera jsme u dalšího jezera, tentokrát slaného, Chjargas Nuur, v severozápadním cípu Mongolska, potkali cyklopár z Lucemburska. Naložili jsme je i s koly do auta, marně společně hledali horké prameny zmíněné na mapách, a pak si udělali i tak pěkný večer.


Dnes jsme dojeli zase k jinému jezeru. Tentokrát Uureg Nuur.

Sníh na vrcholcích hor začíná vykřikovat něco o zimě a nám končí pomalu víza. Ještě se zajedeme pomodlit k ledovcům Altaje, aby na nás byla zima hodná, a pak pojedeme zase jednou do Ruska.

Tak zatím, Yakeen a Satya
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pavel Pavel | 24. srpna 2017 v 23:30 | Reagovat

Hezký, hezký, kamarádi. HEZKÝ. Držte se a pozdravujte Altaj, tam bych se také chtěl někdy vrátit....
Jo a ten Pavel co rozumí Micubiši nejsem já :-). I když při vší skromnosti ;-), kdybyste se mne zeptali, proč auto hulí, když mu jinak nic není a má normální naftu asi bych řekl "co vzduchový filtr?" :-) :-) :-).

2 Satya Satya | 25. srpna 2017 v 6:34 | Reagovat

[1]:ahoj, pozdrav Altaji vyřídíme. I když já jsem teď v rozpoložení, že bych už žádný další krásy chvilku vidět nepotřebovala... Nejvíc se teď těším na asfaltku!

3 Pavel Pavel | 25. srpna 2017 v 8:03 | Reagovat

[2]: Máš Satyjko můj nehynoucí obdiv za to, co zvládáš. Vím, že Ti to moc nepomůže, ale snad to alespoň potěší :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama