Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

Mongolsko je intenzivní

3. srpna 2017 v 5:08 | Yak |  Z Cesty přes půl Světa
Článek je z technických důvodů neopraven. Takhle prostě Yak píše😉

Do Mongolska jsme vstoupili 30. července a je 2. srpna. Zdá se to před chvílí a zároveň před léty.

Včera jsme odpoledne opustili asfalt a pěkných pár dní ho neuvidíme. V navigaci máme GPS Garmin, navíc stažené Google mapy v tabletu a papírovou mapu. Každá z nich ukazuje něco jiného a jiná je i Mongolská realita.

Vybrali jsme si jako cíl Dayan Derkh budhistický klášter na severu a vydali se tam. Papírová mapa říkala, dá se tam jet. Garmin jako cestu našel asi 170 kilometrovou obkliku a jediný Googl cestu našel. Vyrazili jsme.

Cesta byla jako velmi špatná polňačka dokud byla dobrá. Pak se změnila ve skutečnou cestu pro džípy a tu jsme včera sledovali po celé odpoledne až do večera. Ujeli jsme možná 60 km. Přespali jsme v romantickém zákoutí u řeky a před tím pohostili dva pasáky krav.


Když přijdete k Mongolům na návštěvu automaticky vás pohostí. Když někde kempujeme, jsme tam doma my a Mongolové co náhodou jedou kolem, se zastaví a v tom případě je pohoštění na nás. Co na tom že neumí ani, jediné slovo Anglicky nebo Rusky, co na tom že se zrovna ukládáte ke spánku? Pohostinnost je tu zvykem.

Smráká se je kolem půl jedenácté, jsme utahaní ale dva ušmudlaní pasáci se smějí a přisedají si.

Kořalku? Nemáme. Chlapi už nějakého panáka pod čepicí mají. S již trochu nuceným úsměvem znovu zapínáme vařič, vaříme čaj a nabízíme sušenky. Po další půlhodince se dozvídáme jména, asi, a kolik jim je. My o sobě taky počítáním na prstech prozrazujeme jediné předatelné informace. Chlapům je 36 a 64, jsou buď sousedé, spolupracovníci, nebo táta se synem. Ukazují, že spát, a na zem malují jeden obdélníček a vedle druhý.

Kořalku? Opravdu nemáme. Po další rozesmáté kaskádě mongolštiny odjíždí a my se rychle zavíráme do auta. Je noc.

Ráno jedou kolem v terénním Lexusu bohatí Mongolové. Co na tom že se oblíkáme a čistíme si zuby a tak. Zastavují dva metry od nás. Vypínají motor a vystupují. Slečna mluví trochu rusky. Říkáme odkud jsme, kam jedeme a odkud jsme přijeli. Po půlhodině odjíždí, my raději taky a stavíme o kus dál na ranní koupel v řece.

Pak už jedem stále se horšící cestou k cíli, který máme zadaný podle souřadnic na GPSce. Je na druhé straně veliké řeky a cesta, kterou ukazuje mapa papírová i Googl of line, tam není. Po několika hodinách hledání nacházíme jednosměrný sjezd k řece a na protějším břehu nehorázný výjezd na čtyři metry vysoký břeh. Tohle ne!

Znovu hledáme cestu, ale nacházíme jen pastevce na koni. Malujeme, ukazujeme. Je to tak jediná cesta přes brod. Pán ukazuje do půlky auta a naznačuje, že vjezd i výjezd je kolmý. Je to tedy ten brod co jsme našli, a klášter je hned za ním.

Vracíme se k brodu, Buď tudy, a nebo, dva dny zpět. Sjezd k řece je možný ale zpět to nepůjde, je to vlastně hliněný sešup. Necháváme auto na břehu nad řekou a jdeme brodit zatím pěšky. Má tak 70 metrů napříč.

Postupně procházíme řeku křížem krážem, až nacházíme cestu ve tvaru S. Nejprve šikmo proti proudu v druhé půlce prudce otočit po proudu a po padesáti metrech znovu odbočit k druhému břehu. V nejhlubších úsecích je to mě nad kolena. To je limitní výška. Na druhé straně se zvedá prudký sráz- čtyři metry snad v padesáti stupních.

4x4, redukce rychlosti a jdeme na to. Absolutní adrenalin. Kdyby mě někdo na druhém břehu propíchnul vídlema ani bych to necítil.

Odkaz na dvouminutové video: https://youtu.be/CmWtDYI5alE

Dali jsme to, tedy náš třídiamantový kabrňák to dal. V závěrečném strmém stoupání hrabal všema čtyřma a my se modlili.

Celé dobrodružství bylo pikantnější o těch jedenáct tisíc kilometrů, které nás dělí od domova.

Vydýchali jsme se a dojeli ke klášteru. Romantický pidi templ a u něj domeček kde láma se svojí sestrou a matkou hostil asi pět studentů. Spolu připravovali místo na zimní retread kdy bude až padesát pod nulou a nikdo široko daleko. Láma nás pohostil čajem a pak i obědem a doporučil návštěvu jeskyně asi 21 kilometrů daleko.


V průvodci psali, že cesta je možná jedině na koni. Po stopadesátém výmolu a dalším brodu se Satyjka v autě skoro rozplakala a tak jsme to v jednom místě otočili a jeli hodinu zpět a dalších několik hodin hledali cestu do nejbližší vesničky. Tentokrát byla Mongolská realita úplně nazávyslá na všech mapách. Most již neexistoval. Znovu jsme brodili a hledali cestu a brodili a hledali cestu.

K večeru jsme dojeli s velkým štěstím do vesnice. Celý den nepršelo, takže na návsi bylo jen asi do půl kolen bahna. Měli naftu. Desetiletý kluk nakopl agregát, pumpa ožila a my nabrali plnou.


Pak už jen 18 kilometrů slušnejma polňačkama a jsme na dnešním magickém cíli cesty. 13 šamansko-budhistických teepee z klacků a ozdobených praporky.

Je devět večer, Makali jsme celý den, a ujeli 117 km. Vaříme večeři a když usedáme, přichází Mongol. Mile se usmívá, a ochutnává nám z talíře.

Kořalku? Nemáme. Odchází.

Odlepuju společenský úsměv z tváře, zalézáme do auta. Je tma a leje. Kdyby se tohle stalo o pár hodin dříve, čekáme někde, až naprší a uschne. Jsme tu tři dny nebo tři roky?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama