Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

Strachy a poušť

20. srpna 2017 v 8:59 | Yak |  Z Cesty přes půl Světa
"To auto nějak netáhne," pomyslel jsem si a zařadil dvojku. Nepomohlo to. Auto stále ztrácelo výkon. Bral jsem v potaz, že stoupáme do sedla, ale ani 2500 m n. m., není pro Mitsubishi L300 důvod pro jedničku.

Dal jsem jí tam s tím, že zvýším otáčky a přeřadím na akceptovatelnou dvojku. Z výfuku se vyvalil černý kouř v takovém množství, že jsme si ho všimli ve zpětném zrcátku, ale auto nabralo otáčky a přidalo. Stejně tak kouř. Zůstával za námi v dlouhém chvostu.

Vraceli jsme se z pouště Gobi do zelené, šťavnatější části Mongolska. V jakémsi, široce otevřeném U, jsme do pouště vjeli, projeli jí na západ, a pak jí severním směrem opustili. 9 dní, 2100 km v písku a kamení.


Poznali jsme mnoho tváří pouště. Někdy měla pro nás drsný skalnatý ksicht, ale na něm se válely nádherné drobné kamínky. Jindy nabízela svůdnou měkkost písku, ale já v autě věděl, že se tím nesmím nechat omámit. Že kdybych se zastavil, už by mne nepustila. Zvala nás do svých hor, a my se směli prosmýkávat v nejdůvěrnějších záhybech jejích sedel. Brázdili jsme koryta vyschlých řek a hráli na schovávanou s obrázky z doby bronzové.


Ale hlavně, jsme se zbavovali našich strachů. Mezi jednotlivými osadami bylo 170 km. Ale ne pustých. Kde to jen trochu bylo možné, a i v místech, kde se nám to zdálo naprosto vyloučené, se pásli kozy, velbloudi nebo ovce. A kde byla zvířata, byli lidé. Nacházeli jsme jurty na nejnepravděpodobnějších místech a já se snažil si zapamatovat kolik ukazuje měřič kilometrů, když je míjíme. A postupně jsme se přestávali bát. Vždycky bychom k nejbližší jurtě došli. Možná druhý den, ale došli.


Když jsme se Gobi přestali bát, všimli jsme si, jak je krásná. Písek má mnoho barev, ale poušť jeho nahotu ukazuje asi jako přestárlá puritánka. Vždy je oblečená alespoň do řídkého porostu nizoučkých trav. Drnečky v metrových rozestupech však již uživí zvířata a ty zas lidi. Gobi v zelených, červených, žlutých, hnědých a bílých odstínech nabízí k obdivování hory, někdy až čtyři kilometry vysoké.
Někdy ji smíte beztrestně křižovat při hledání ztracené cesty, jindy nesmíte uhnout ani zastavit v hlubokých písečných kolejích. Žasli jsme v tichu hvězd nad její rozlehlostí a dováděli u napajedla s jejími obyvateli.


Když jsme jednou udrncali výfuk před vesnicí, a pán v ní nám ho za půl hodiny přivařil, přestali jsme se bát, že nám auto v případě poruchy nikdo neopraví.

A tak, když dnes začlo nehorázně kouřit, zatrnulo nám, ale 10 kilometrů před Uliastai, to vlastně bylo nejvýhodnější místo, kde se to mohlo stát. V prvním zasvar (opravna) jsme pantomimicko-výtvarným způsobem překlenuli jazykovou barieru a byli stejným způsobem posláni jinam. Tam nám pán vyměnil palivový filtr i s pumpičkou na něm. Jeli jsme pro nový, dnes v neděli, koupili ho, a už ho máme namontovaný. 550 Kč i s prací.


Zdá se, že tím, že se setkáváme s našimi strachy, oni mizí. To neznamená, že poušť by nás nevysušila jako troud, kdyby jen trochu chtěla, a auto že se nemůže zásadně podělat. To znamená, že my se toho míň bojíme. A to možná stačí.

A jak to máte vy se svými strachy? Napište.
Pokud se bojíte něco tak důvěrného sdílet, napište jakýkoliv jiný komentář, udělá nám také radost (protože budeme vědět, že jste se dočetli až sem 😉)

Yakeen a Satya

p. s.
Mongolové dokáží auta používat mnohem radikálněji než my, prostí Evropané. V malinkých osobáčcích jsou vám schopní kdykoliv zkazit radost z "velkého offroadování", a jak dlouhé mají náklaďáky!


Zamotat se mezi tyhle dlouhány na prašných polňačkách, znamená mít dlouho zavřená okýnka.


I letos se jede slavná Mongol Rallye. Auta s motorem do jednoho litru jedou z Londýna do Ulanbataru. Potkali jsme skupinku Čechů a Slováků, po měsíci byli již jen pár dní od cíle.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pavel Pavel | 20. srpna 2017 v 14:31 | Reagovat

Já vaše zprávy a vyprávění dočtu vždycky až do konce :-).
Tak jo kamarádi, dostali jste mne, možná to hezké vyprávění, možná ty krásné fotky (děkuji, že jsem byl vyslyšen a vidím vás oba před džípáky :-)) a navíc jste mne zastihli v nedbalkách,  protože mám při nedělním odpoledni rozjímavou náladu.... A jestli to na vás bude dlouhé můžete si za to sami :-).
Nemám strach z pouště, nemám strach z vysokých hor (no i když tady bych použil jméno plasské kavárny Vocať pocať :-), na některá místa bych se asi nevydal), mám respekt z divokého rozbouřeného moře. Nechci, aby to znělo rouhavě nebo nabubřele,  ale nemám příliš strach ze smrti. Párkrát jsem s ní hrál pasiáns a nevypadalo to, že je podlý soupeř. Mám obavu z některých způsobů umírání, bejt zasypanej pod dvěma metrama sněhu není (ověřeně) nic příjemnýho,  možná s tím souvisí i ten respekt z divoké vody....
Mám strach sám ze sebe, z toho, že selžu, že se v kritické chvíli rozhodnu špatně nebo ne dost dobře. A co to způsobí... Zodpovědnost za celý svět není žádná legrace :-).
Jo a pak mám taky ještě čistokrevnou fobii z hadů :-). Slepýš je ještě na hranici, užovka či zmije na zahradě už za ní. Statečně ji křikem a dupáním zaženu, to jo, ale chytit jí za ocas a odnést to po mně prosím nechtějte :-D.

Kéž jsou vaše závady pořád takové malé a naše strachy se nám daří překonávat.
Kéž jsou šťastné vsechny cítící bytosti a vaše Micubiši :-) :-) :-).
Jo a nemám fejsbůk a tak nemůžu hodnotit :-), ale za tenhle článek pět hvězd, samozřejmě...

2 Satya Satya | 21. srpna 2017 v 13:01 | Reagovat

Teda Pavle, máš bod!😉 Díky!

3 Pavel Pavel | 21. srpna 2017 v 20:14 | Reagovat

[2]: Bod, bod, ale co nějaká hvězdička? :-) :-) :-)

4 Večernice Večernice | 23. srpna 2017 v 8:22 | Reagovat

Satyo, Yaku, bojte se dál, prosím...Díky tomu vše jde dobře....bystří se vám smysly, zvládáte i to, o čem jste si mysleli, že nikdy nedáte, jste obezřetní, nacházíte řešení problémů.....Prosím, aspoň trochu se bojte a ždímejte svoje nadledvinky, abyste dorazili zpět domů :-) S radostí a satisfakcí ze zdařené expedice....
Ale vím, jak jste to mysleli o zvládání démonů strachu.... Jo, jo.... Každý je máme... Já na to mám fígl - vždy se zeptám sama sebe, co nejhoršího se může stát...a pokud ta odpověď je alespoň trochu snesitelná, sice třeba nekomfortní, nepříjemná, smutná, bolestivá, ale PŘEKONATELNÁ, tak pryč se strachem... A vlastně mi z toho vždy vyjde jedno: Pokud nejde o život, jde o h.... Ale já to mám ještě trochu šoupnuté, ale to až třeba někdy jindy...
Takže VY se ale trochu bojte, protože  věřím, že v Gobi a vůbec po celé vaší trase o to zdraví a život může jít :-) Hodně ale hodně štěstí a trochu strachu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama