Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

Hanzelka a Zikmund, Satya a Yakeen

18. září 2017 v 11:13 | Yak |  Z Cesty přes půl Světa
18. 9. 2017
Píšu v parku v Dušanbe, hlavním městě Tádžikistánu. Symbolicky by se dalo říci, že ve stínu největšího vlajkového stožáru na světě. Stačilo by, kdyby slunce svítilo z jiné strany. Má 160 metrů na výšku a drží vlajku tak 20 x 30 metrů. Spolu oslavují 26 let svobody země.

Posledních pět dní jsme jeli po hranici s Afganistánem. Z naší strany jsme mohli snadno obdivovat a fotit afgánské vesničky, často na vzdálenost pár desítek metrů.


Jen si to představte. Jedno údolí, jeden lid - Vachánci. Geopolitické zájmy dvou mocností, Ruska a Anglie, je před sto lety rozdělily a znemožnily jim se stýkat. A povedlo se.

Rusy převychovávaní Vachánci píší azbukou a znovu objevují víru v Alláha. Vachánci na druhé straně píší písmem arabským a mešitu mají v každé malé vesničce. Muži tam nosí šamír a kamíz, dlouhou bílou košili a kalhoty, na hlavě občas turban, či fez. Sousedi na naší straně kalhoty sako, ti mladší džíny a triko.


PORTRÉT
Odinmammad Mirzajev
Rok narození 1937.
Zřizovatel a průvodce v malém muzeu ve vesničce Namadgut, Vachánské údolí.
Pan Mirzajev pochází z bohaté rodiny. Jeho dědeček byl hned po příchodu bolševiků uvězněn a zemřel ve vězení v Taškentu. Jeho otec, jako syn boháče zemřel v Gulagu na Sibiři. Pozoruhodné je, že i s touto kádrovou minulostí mladý Odinmammad mohl v padesátých letech vystudovat v Dušanbe. Tam se seznámil se svou ženou. Oba byli celý život učitelé. Ona učila matematiku on biologii a chemii. Jeho žena zemřela v roce 2003, o dva roky později si on otevřel muzeum života ve Vachánském údolí.
Když učil v Chorogu potkal se, a mluvil s Hanzelkou a Zikmundem, kteří tam tehdy projížděli.
Říkal: "Já už potkal jednou Čechy, co tu byli autem. To bylo po válce. Tatra se jmenovaly ty jejich auta. Jeden byl Zikmund a ten druhej... No nemůžu si vzpomenout."
"Henzelka?" Napověděli jsme s posvátnou úctou.
"Da, Chanzelka!" byla odpověď.
V malinkém muzeu měl všelicos. Od držáku na louče, kterými si ještě jako dítě svítil, přes hudební nástroje, až po bustu Lenina.

S jeho rodinnou historií je zajímavé, že říkal: "Děduška Lenin nám dal všechno. Školy, vzdělání, nemocnice i silnice. No, byl pro chudý, pro bohatý ne."

Ve Vachánském údolí byla sklizeň. Na malých políčkách srpem sekali obilí a vázali ho do snopů. Pečlivě ošetřovaná políčka měla často jen pár desítek čtverečních metrů. Domečky u nich byli malé bílé krabičky, přes řeku jen s hliněnou omítkou, a vždy s plochou střechou. Vachánci sníh v zimě ometají.



Na obou stranách se sušil kravský trus na topení a rostly vysoké topoly, meruňky a spousta rakytníků a jiných keřů.
Se staršími se dalo mluvit rusky s mladšími a s dětmi anglicky.


Jak jsme se posunovali pomalu kolem hranic, někdy jsme dělali taxíka.


PORTRÉT
Ronyo Sachibnazarovna Airochonova
Rok narození 1968.
Učitelka ruštiny na internátní škole v Chorogu. Má tři syny 26, 23 a 22 a dceru 15. Dva synové žijí v Moskvě. Jeden tam pracuje a jeden studuje. Staví s mužem dům. Za měsíc si v práci vydělá 2800 Kč. Přála by si, aby se jim podařilo dostavět dům, všichni byli zdraví a děti ve škole nezlobily.
Ronyo nás pozvala domů a pohostila spoustou dobrot včetně fantastických sušených moruší a domácím chlebem.

Na cestě potkáváme desítky cyklistů, ale jen dva další expediční vozy a hrstku motorkářů. O Němcích jsem se už zmiňoval a další byli milí Katalánci. Včera dva Rumuni na motorkách.

Minulý večer jsme hranici s Afganistánem opustili a dnes jsme zde v Dušanbe. Víza do Ázerbájdžánu máme a zítra se vydáme do Uzbekistánu.

Yakeen a Satya
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tyag Tyag | 18. září 2017 v 21:38 | Reagovat

Milí Yaku a Satyo a Míco
tak se mi po dvou měsících Vaší cesty konečně podařilo zavřít hubu co dokořán úžasem zela a konečně Vám napsat, že jste pašáci a že se vždycky moc těším, až vyjde další číslo mého oblíbeného cestopisu.
Pozdravujte Kaspické jezero - snad si mě ještě pamatuje, užijte si další dobrodružství a mějte se krásně.
Pa FT

2 Pavel Pavel | 19. září 2017 v 21:19 | Reagovat

Hola, ty medailonky jsou moc pěkné, medailonek pana Mirzajeva bohužel svědčí o tom, jak hluboko dokázal komunismus poničit lidské vnímání skutečnosti.... Táta i děda mu umřeli bolševickou rukou a on chválí Lenina za školy a silnice. Ach jo.  Konec politického okénka :-D.
Doufám, že jste v pořádku odjeli z Tádžikistánu, nám propadla víza o 3 hodiny a stálo nás to tři dny v tjurmě... Tak se koukejte zase ozvat, ať víme, jak Míca frčí.

3 Satya Satya | 20. září 2017 v 4:40 | Reagovat

Moooc díky za komentáře, jsme na nich závislí 😉 Chtěla jsem popsat jak jsme to měli na odjezdu z TJ my, ale Yak se prý zmíní v příštím blogu, tak budu mlčet... Ale pochlubit se, že jsme dnes, poprvé během cesty, spali v hotelu, to musím!😀

4 Pepino Pepino | 12. října 2017 v 23:44 | Reagovat

Po dlouhé době dočítám vaše zprávy z cesty a je to paráda. Jsem rád, že vám všechno klape a trochu, ale jen opravdu trochu vám zavidím všechna ta dobrodružství ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama