Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

Jak Kazaši narvali péro...

8. září 2017 v 6:20 | Yak |  Z Cesty přes půl Světa
4. 9. 2017
Projeli jsme prvních tisíc kilometrů Kazachstánem. Přechod z Ruska byl snadný a první noc, u přehrady na řece Yrtyš, byla příjemná a s koupelí.

Jsou tu asfaltky!

Jezero v horách nad Almaty, Kazachstán

Na severovýchodě země velmi zvrásněné. S podélnými i příčnými vlnami. No, jsou to spíš asfaltové duny. Hotové pasti.

Rozhulákáte to na rovném úseku třeba až na osmdesátku, a pak šup! Díra, do které by se vešelo klidně velbloudí mládě.

Mohli jsme být rádi, že nám prasklo jen jedno z listových per a nešli otevřít pouze zadní dveře.

Tak jsme se zastavili v kazašském servisu. A ne v jednom.

V tom prvním, v devět zavolal automechanik, že dnes nepřijde, a ve druhém se začínalo v deset. Asi proto, aby to do poledního horka, a tedy důvodu k přestávce, netrvalo příliš dlouho.

Před velkým servisem se scházeli chlapi a vždy si všichni obřadně podali ruce. I se mnou a ostatními čekajícími zákazníky.

Byl to opravdu velký servis. Pět garáží se zvedáky a myčka na další dvě auta. Postupně se sešlo deset chlapů. Ochotně si vyslechli mé stesky a několik jich slíbilo, že se do toho pustí. Jen co přijde šéf.

Pak přišel Vasil. Šedesátník v maskáčích a s cigaretou. Zapaloval si jednu od druhé a šetřil slovy. Nejčastěji na jakýkoliv dotaz několikrát potáhl z cigárka, odklepl dávku popela a utrousil lakonické: "Da."

Dva dělníci o překot drmolili o našem problému a jeden mu úslužně podal telefon s vytočeným číslem prodejce náhradních dílů.

Vasil ani teď řečí neplýtval. My jsme slyšeli: " Delika, razor." Pauza, "Da", pauza: "Da".
Pak z mobilu smetl nedbalým pohybem závěj popela, vrátil ho zaměstnanci, a utrousil k němu:
"Daj vniz razor, Dimko."

A odešel řešit otázky ostatních podřízených.

Udeřila desátá, já najel do dílny a kluci se do toho dali. Zvedli auto, sundali kola a listové péro na jedné straně. Vše kolem auta rozházeli a tím se jejich elán na dlouhou dobu vyčerpal.

Byli jsme lapeni.

Kazachstán je země střední Asie, a pracovní morálka zde byla navíc devastována lety bolševismu a společného vlastnictví výrobních prostředků.

K poledním šlofíkům se tedy přidal rozvláčný způsob práce, a vidět mechanika jak si na hoďku či dvě schrupne pod ponkem, není výjimečné a ani nevyvolává údiv či komentáře ze strany kolegů nebo zákazníků.

Zvyk seběhnout se na cigárko, kdykoliv je to napadne anebo společně komentovat práci jednoho z nich, má jistě také kořeny v kolektivním přístupu ke všemu.

To vše nám montéři během dopoledne do omrzení předváděli.

Dlouhé hodiny se nic nedělo. Pak jsem s jedním mechanikem odjel do města pro silentbloky, které jsem chtěl také vyměnit. Ani v jednom ze dvou obchodů v městečku je neměli.

Vasil kouřil.

Vasil telefonoval.

Vasil kouřil.

Polední pauza.

Někdy kolem druhé, jsem se zeptal, kdy je přivezou. Nepřivezou. Je to osmdesát kilometrů daleko to by již nikdo do večera nestihl. Vasil na něco přijde.

Slunce již přestávalo žhnout, když přišel Vasil a měl jedno listové pero. Z gazíka. Jinak široký, jinak tlustý, a jinak zahnutý. Ale listové pero to bylo. Taky přinesl silentbloky. Jiný průměr, jiná šířka, z Nivy, ale byly to silentbloky.

Pak Vasil s Dimkou na pár hodin zmizeli. Satya předčítala Čároprávnost ve stínu naší rozebrané Mitsubishky a já se pokoušel soustředit na osudy Bábi Zlopočasné a Esme, a pustit na chvilku z hlavy osudy našeho vozu.

Se soumrakem se vrátili. Poznal jsem to podle hluku. Na dvoře se začaly ozývat zvonivé rány.

Dimka s jiným klukem upravovali zahnutí péra. Jeden držel péro zabalené v hadru a položené na kovovém plátu. Druhý vždy péro podložil kouskem ocele a pak do něj praštil obrovskou palicí. Palice odskočila. Někdy i z topůrka. Kluci to celé sestavili znovu a nová rána.

Vždy po desítce ran přiložili péro k listům z našeho auta a kontrolovali rádius. Nová série ran, další kontrola. Po hodině přivolali Vasila.
"Da."

Pak chvíle nýtování šroubování a opravdu. Kazaši narvali péro z Gazíka mezi listová péra na Mitsubishi.

Pak vytáhli další překvápko. V době, kdy byli pryč, nechali někde na soustruhu upravit vnější i vnitřní průměr silentbloků. Dva nalisovali do jednoho opraveného péra a dva do toho druhého. V primitivních podmínkách bylo vítězství, že za dvě hodiny. Zadní celogumové silentbloky naštěstí seděly a nemusely se upravovat.

Začala montáž na auto. Vše dělali po hmatu a byli nadšeni, když jsem jim alespoň trochu osvětlil pracoviště čelovkou.

Bylo po desáté večer. Odkroutili jsme si v servise víc jak dvanáctihodinové čekání. Byl vlahá tmavá noc, když se Vasil rozpovídal: "My Kazaši známe, kak z ničevó zdělat vsjo."

Zaplatili jsme dohromady 30 000 tenge. 2100 korun a odjížděli se všemi vyměněnými silentbloky a jedním novým pérem, hledat nocleh u jezera Alakol.

Na opravu dveří jsme ale vyhledali jiný servis. Po cestě do Almaty jsme zastavili v malé dílně. Chlapík zámek rozebral, roznýtoval, opravil a svařil za půl hodiny.

Po třech dnech, kdy nebylo možné otevřít zadní dveře, kde máme kuchyňku, a vše co sebou máme jsme vždy znovu museli vyndat a přeskládat, jsme si po opravě připadali, jako že máme auto, jak říkají autohandlíři, v plné palbě.

No a jeli jsme do Almaty.

Po cestě odešel křížek v kardanu.

Poznal jsem to podle cinkavého zvuku. No spíš to bylo rachtání.

Také Satya, která se nemohla dočkat slíbeného zastavení-dovolené, již trochu cinkala.

Co vám budu povídat. Horečně jsem přemýšlel, co praskne dřív?

Křížek v kardanu a budu shánět odtahovku, a nebo Satyjce nervy a budu shánět sanatorium?

Jedním uchem jsem slyšel zvonění z pod auta a druhým husté ticho ze sedadla spolujezdce.

Do toho nás zastavili policajti.

Odvedli si mě do auta a spustili vyhrožování, že za ty nerozsvícený světla to může být až… nebo dvacet tisíc tenge bez papíru, a můžu jet.

Přiznávám se. Ve stresu jsem podpořil korupční chování. Vyměkl jsem a zaplatil. Měli moje doklady od auta, řidičák i pas a já v rozbitém autě nešťastnou ženu.

Čert vem ty peníze, ale párek mladých policajtů si teď myslí, že to je dobrý způsob obživy. No, stalo se.

V Almaty jsme museli vyhledat hned znovu servis. Kardan potřeboval nový křížek a zadní osa namontovat na péra za světla, a pořádně.

Timur to vše zvládl na jedničku během dopoledne a já zažil dobrodružství, když jsem jel koupit křížek na Autobazar.

Největší obchodní místo s náhradními díly v Kazachstánu jsou stovky obchůdků na ploše pěti holešovických tržnic. A já tam stál s papírkem od Timura v Kazachštině.

Sehnal jsem ho a i našel znovu autodílnu a to městskou dopravou v největším městě Kazachstánu.

Odpoledne jsme přespali za městem a druhý den jsme jeli znovu za Timurem, aby auto zbavil podivného cvakání v přední nápravě, které nás přes všechny opravy zlobí již od Mongolska a projevovalo se už i při brždění či prudké otáčce, vůlí v řízení.

Timur ten den do práce nepřišel.

Šli jsme jinam, a tam pochodili. Opravář po všech předešlých kolezích našel závadu a odstranil ji. Byl povolen gigantický šroub v jednom rameni. Utáhl ho, my nechali udělat geometrii, a bylo. Auto je jak nové.

Vše opraveno 😉
Opouštíme třeti dílnu v Kazachstánu

Odjeli jsme přespat do dvou a půl tisíce metrů nad mořem do hor za Almaty k jezeru, ráno naposled sjeli do města vyměnit ještě jednu věc na autě a v deset, konečně krásnou Almaty opustili s vozem, který je teď v kondici na cestu domů. Na dalších dvacet tisíc kilometrů.

Po cestě do Kyrgyzstánu, kde jsme teď, jsme se zastavili v romantickém kaňonu řeky Šaryn, (Taky jsme tam potkali skupinku sympatických Čechů - zdravím do Prahy a Mělníka!) přespali tam a dnes znovu překročili hranice, a nalepili vlaječku na auto.

Charyn kanyon, Kazachstán

Teď jsme u jezera Ysyk-Köl a rekreujeme se. Satya pere a já píšu tenhle blog.

Issyk kul, Kyrgyzstán

Piju pivo a zítra budou celý den horký prameny a ještě dnes grilovačka.

Dovolená.

Je to pohodička to cestování, co říkáte?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama