Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

Bolest, historie, příměří

13. října 2017 v 12:17 | Yak |  Z Cesty přes půl Světa
10. 10. 2017
Tak teď píšu zase jednou u jezera. Tentokrát jezera Seven v Arménii. Je to největší jezero Kavkazu ve výšce 1900 m n. m.


Naposled jsme psali z Ázerbájdžánu z kovotepecké vesničky Lahic, od té doby jsem již bez teplot a ostatních problémů, a již jsme urazili další kus cesty.


Nejprve jsme si, ještě v Ázerbájdžánu, prohlédli další středověké městečko Šaki. Celé průčelí paláce bylo osazeno okny s barevnými sklíčky. Před ním mazaný architekt umístil jezírko, které posílalo do paláce světlo ve vlnkách, takže spolu s vitráží dokázal uvnitř navodit velice psychedelickou atmosféru. A to v 18. století!


Pak už jsme odjeli do Gruzie.

Teprve když jsme si za hranicemi dali vepřové v putyce, kde partička slavila již druhý den, uvědomili jsme si, že jsme zpět v křesťanském světě.

Do skály vytesaný kostel a klášter, u kterého jsme přespali první noc, nám to potvrdil. Všude samé kříže. Však on ho založil svatý David v 6. století, když přinesl do oblasti křesťanství ze Sýrie.

Hlavní město země, Tbilisi, jsme navštívili tak, jak to máme nejraději. Odpočinutí jsme přijeli ráno, zaparkovali v centru, město si prošli a odpoledne zase vypadli.




Procházeli jsme staré uličky, které připomínají (hned jak zahnete za roh nejturističtější ulice) Prahu v osmdesátých letech. Oprýskaná omítka, zanedbané vnitrobloky, v nás vyvolávaly pocit, že jsme skoro doma.

Z Tbilisi jsme odjeli do Arménie. Je to na hranice 70 km.

Přechod do Arménie z Gruzie vypadal již evropsky, žádné dlouhé papírování. Pas vystrčený z okénka auta, ale pak přece jen zážitky, na které už u nás zvyklí nejsme.

Nejprve nám chlápek chtěl prodat povinné ručení za 60 dolarů, když se nám to nezdálo tak za 30 a nakonec jsme ho jinde pořídili za 20 dolarů. Po půl hodině jízdy nás zastavil policajt a chtěl nesmyslných 60 000 dramů (120 dolarů) za to, že jsme si od transakce neschovali účtenku. Když jsme vytrvali, že peníze v žádné měně nemáme, dělali, že nerozumíme, a Satya mu začala nabízet krabičku cigaret, asi se zastyděl a odjel.

Ještě v Ázerbájdžánu nás varovali, abychom sem, do Arménie nejezdili. Vážně tvrdili, že nás tady podříznou a že tu jí psy a lidi. Při žádosti o víza do Ázerbájdžánu jsme museli přísahat, že jsme v Arménii nikdy nebyli a na hranicích zase Arméni dělali trochu dusno, že jsme už byli v Ázerbájdžánu.

Mnozí znáte příčinu. Arménie a Ázerbájdžán jsou ve válečném stavu o Náhorní Karabach. Naštěstí od roku 1994 dodržují víceméně příměří.

Arméni jsou jeden z velmi zkoušených národů. Na začátku minulého století část jejich země vyměnil Lenin s Turky za mír, a Turci pak, na získaném území, vyvraždili 1,5 miliónů Arménů. Za strašlivá jatka se dodnes odmítají omluvit. Hranice s nimi tedy Arméni uzavřeli.

Původně arménský Náhorní Karabach dal zase Stalin Ázerbajdžánské SSR a na další naštěstí bylo zaděláno. Arméni ho s ruskou pomocí sice v roce 1992 vybojovali a drží, ale Ázerbájdžán bohatne z ropy a považuje ho za své území. Kromě Arménie nikdo jiný nově vzniklou zemi Náhorní Karabach neuznal. Hranice s Ázerbájdžánem jsou tedy, samozřejmě, taky zavřené.

Při cestě do Náhorního Karabachu jsme projížděli kaňonem, který vyhlodala řeka Debed a prohlédli si dva kláštery, Haghpat a Sanahin a pak už dojeli k jezeru, kde píšu.

Nikde za naší cestu jsme neviděli tolik ohavných sovětských industriálních trosek jako tady. Z trojice Zakarpatských zemí Arménie zatím působí nejsmutnějším i nejchudším dojmem.

Zítra si pojedeme prohlédnout Náhorní Karabach, a pak se ozveme.

Satya a Yakeen
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pavel Pavel | 14. října 2017 v 3:57 | Reagovat

Jejda, to jste mne potěšili :-). Z Tbilisi jsem měl v roce 2012 úplně přesně tenhle pocit : jakmile opustíme hlavní ulice jsme v Praze osmdesátých let.
Kamarádi, už jste skoro v Evropě, to je paráda, držte se a.... těšíme se na vás.

2 Renda Renda | Web | 16. října 2017 v 15:05 | Reagovat

Ta první fotka nemá chybu.Takovou cestu docela závidím :-)

3 Lukas Lukas | E-mail | 23. října 2017 v 20:12 | Reagovat

Jsem rád, že na mě myslíte a máte pochopení 😉

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama