Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

Obývané skály a pozoruhodné cesty

22. října 2017 v 9:17 | Yak |  Z Cesty přes půl Světa
22. 10. 2017
Hraniční přechod z Arménie do Gruzie byl mimořádně studený, opuštěný a rychlý. Hromadami sněhu ve výšce přes 2000 metrů nad mořem naznačoval budoucnost, ale my si toho nevšimli.

První zastávkou naší druhé návštěvy Gruzie bylo skalní město Vardzia. Mniši si do skály vykutali nejen své cely a kostely, ale (a nám se zdálo, že především) i vinné sklípky a kuchyně či stáje.


Nebýt toho, že po několika století jim toto místo vyplenili Peršané, mohli tam být do… a né, zpět. I kdyby jim klášter nevyplenili Peršané, udělali by to komunisté a v každém případě se na současném stavu podílelo zemětřesení.

No, teď tam zas skupinka mnišek žije a do pár umělých jeskyněk se tedy nesmí. Holky si tam před okny pěstují kytičky a starají se o kostelík.

Pak už jsme mířili na pobřeží Černého moře. Do Batumi. V průvodci psali, že mimořádně zajímavá cesta je přes Achalciche a Kule. Psali, že budeme potřebovat silný terénní vůz, zkušeného řidiče a že sedlo může být kdykoliv zavřeno kvůli sněhu a cesta celá je uzavřena od listopadu.

Takovou výzvu jsme museli přijmout. Perfektně zrestaurovaná pevnost Rabati byla pěkným výchozím bodem.


Pak jsme pokračovali a cesta do průsmyku stoupala. Někde v sedmnácti stech metrech se začal objevovat sníh, a když jsme se blížili k sedlu, bylo ho již kolem metru.

Na stejnou cestu se bohužel vydalo i několik místních v naprosto nevyhovujících vozech. Jejich dvojkolky měly sjetá letní kola, nízké spojlery a další neterénní doplňky. K tomu přičtěte kavkazské jízdní zvyklosti a kalamita byla hotová.



V Zakavkazku se totiž řidiči chovají velmi svérázným způsobem, a pro naši bezpečnost jsem musel zahájit nový způsob řízení, kterým chráním především nás a naše auto ale i okolní truhlíky.
Když jsem totiž zjistil, že nepřehledná zatáčka, plná čára a protijedoucí vůz jsou pro Ázerbájdžánce, Armény a Gruzínce signálem k předjíždění, ze začátku jsem se snažil vmáčknout do pangejtu a nechat je ať jezdí, jak chtějí. Pak jsem ale přišel na to, že touto řidičskou submisivitou je v hazardním chování podporuji a teď již jezdím agresivně správě.

V praxi to znamená, že v případě že se blíží nepřehledná zatáčka a já ve zpětném zrcátku vidím místního truhlíka jek se chystá předjíždět, zablokuji vozem cestu a až když jsem si jistý, že za zatáčkou nikdo není, pustím ho. Myslím, že jsem jim již párkrát zachránil prdel. Nehod je tu totiž spousta.

No a tihle truhlíci s námi vjeli do sedla. První utrhl o hromadu sněhu spojler a zablokoval jediný prohrnutý pruh. Druhý se snažil projet kolem a zapadl. Další se namačkali kolem. Z druhé strany kopce, v jediném pruhu, uvázl náklaďák v prudkém stoupání. A bylo hotovo. Všude po kolena sněhu a kolem cesty metrové závěje.


V tu chvíli se objevil Ukrajinec se zajímavou prosbou. Jestli bychom ho neodtáhli do servisu asi 30 km daleko. Velice absurdní situace.

Možná bychom tam strávili zimu, kdyby se neobjevil veliký nakladač, s řetězy na kolech. Nakladač odhrnul sníh. Půjčili jsme místním lano a nakladač vytahal zapadaná auta. Pak já zapřáhl nepojízdný mercedes ML a začali jsme sjíždět do údolí. Někdy jsem na dlouhé úseky odpojoval nepojízdného kolegu, on sjížděl samospádem, a pak jsem ho tahal do kopců. Odpoledne končilo, když jsme ho dovlekli do servisu.

Přespali jsme u krásné říčky a obdivovali prastaré mosty.


Pak už jsme byli v Batumi. V historické části jsme si dopřáli pokojíček a prošli si upravené moderní město.

Batumi v žebříčku Gruzínských měst vede. Útulné, staré i nové na břehu Černého moře.


Další den jsme jeli do Turecka. Hranice, pořád na pobřeží, byla opravdu snadná. Pár razítek a bylo.
Nebyl jsem v Turecku 14 let a ono nezahálelo.

Silnice, domy, vše nové. Z pobřeží, z města Of, jsme jeli přes hory do Bayburtu po silnici D915. Možná vám číslo nic neříká, ale mezi vyznavači klikatých cestiček, mezi adrenalinovými feťáky horských silniček, je řazena mezi nejvypečenější. Těšil jsem se na ni již od Náchoda.


Na prvních 20 kilometrech cesta vystoupá do 2600 metrů z nuly černomořského pobřeží. Děje se tak z poloviny na holých skálách, ve strmých stoupání. Výhledy jsou opravdu silné. Někdy jsem se soustředil na cestu i proto, abych neviděl, že půl metru od kola není nic jiného než propast.


Pak dalších patnáct kilometrů je náhorní plošina a tam všude bydlí lidé. A i tam jsou nové domky a když jsme sjížděli do údolí na druhé straně hor, přistihli jsme partu cestářů, jak pokládají na tuhle cestu asfalt. Turecko zbohatlo a je to vidět kam se podíváte.

Další den jsme celodenní jízdou urazili 700 km do Cappadokie. To jsou další obydlené skály. Tedy v tomto případě pískovcové špičaté homole, často s čepičkou (nebo žaludem) kamene na šešulce. V nich vykutané komůrky jsou doplněné romantickými domečky a vzniklou vesničku navštíví většina turistů, kteří přijedou do Turecka.


Dnes ráno tito výletníci naplnili koše více než stovky horkovzdušných balónů. Za svítání tak svým počtem a sureálností balóny přebili malebnost skalních domků.

No posuďte sami.


Tak až tohle dáme na web, skočíme do auta jedem do Istanbulu.

Tak zatím.

Satya a Yakeen
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama