Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

Co kdyby to bylo jinak

15. prosince 2017 v 20:59 | Yak |  Po cestách vnitřních
Honzovi zavrněl mobil na nočním stolku. Byl okamžitě vzhůru. Sebral ho, a s pohledem na spící ženu pomalu vycouval z postele do koupelny.

Bylo to to, na co čekal i čeho se bál. Opravdu psala Jana.

"Tak dneska by to šlo. Petr odjel, a jestli ses jenom nevytahoval, tak v 16:30 budu doma. Čekat."

Honza se rozhlížel po koupelně a myšlenky mu lítaly v hlavě. 16:30. Bude muset jít dřív z práce, ale to bude v pohodě. Tam mu Mirka volá málokdy, když tak jí kluci něco nakukají. Jak dlouho by mohl být u Jany? Asi tak do devíti, pak bude muset říct, že se zdržel… Ne, musí rovnou ráno nahlásit, že přijde později, protože mají školení. Jo, to půjde.

Vzal kartáček na zuby a pustil se do ranního rituálu.

Ale co kdyby to bylo jinak?

Co kdyby tak dlouho při vymýšlení plánů bloudil očima po koupelně, až by mu padly na tu noční košili s méďama, co čouhá z koše? Co kdyby si vzpomněl, že když ji Mirka v těhotenství nosila, že se jí napínala přes bříško, a on ji v posteli škádlil, že ona je ten méďa?

Co kdyby si všimnul, že košile je z večera pobryndaná od krmení Honzíka, a co kdyby si vzpomněl, jak trapný byly ty víkendy jednou za čas s tátou, když se rodiče rozvedli?

Mohl by napsat Janě: "Ty jo, já jen kecal. Sorry, asi sem byl opilej," a zavolat mámě jestli by večer nepřišla pohlídat Honzíka.

Koupil by lístky do toho divadla o kterým Mirka mluvila a objednat stůl v tej novej italskej restauraci. Máma by mohla u nich přespat v Honzíkově pokoji a oni by se vraceli jako za svobodna. V chodbě by se lízlí chichotali, dělali pššš jeden na druhýho, a pak by si vlezli k sobě do ložnice.

Ve vedlejším vchodě se probudila Michala.

No probudila, ona skoro nespala celou noc.

Nejprve se z pod deky vysune tenká ruka. Chytne budík a přiblíží ho ke špičatícímu se obličeji vyzáblé slečinky. Vstává. Sedí pánevními kostmi na posteli a nemá energii do života. Hlas v hlavě se ozývá. "Nemysli si, že budeš snídat! Jsi tlustá! Horká voda tě zahřeje, až až. Budeš krásná. Opravdová thin beauty."

Michala poslušně vstává a shrbená jde rychle předstírat, že jí. Spláchne rohlík a trojúhelníček sýru do záchodu, ale před tím z něj trochu nadrobí na talíř s prázdným obalem Veselé krávy. Hrneček ušpiní od mléka a dřív než vypukne ranní bitva o její snídani, odchází a punčocháče a všechno ostatní na ní plandá.

Co kdyby ale ráno s okna zahlédla, jak naproti u vchodu zastavuje rychlá a jak po pár minutách vynášejí Moniku? Co kdyby rychle běžela na její blog, a tam si přečetla, že včera Monika zase večeřela jen projímadlo? Co kdyby si najednou přestala být jistá, že ten Hlas má pravdu?

Mohla by se mu vzepřít a dát si ten višňovej malej jogurt, co mívala ráda a co jí máma pořád kupuje. Mohla by vypít čaj a dát si do něj pár kapek medu. Mohla by poslouchat nadávání Hlasu, ale taky pozorovat, jak se jí po těle rozlévá sacharózové blaho. Mohla by se prohlídnout v zrcadle a opravdu se uvidět. Mohla by se v pláči nechat obejmout tátou, který by ji mohl před zrcadlem plačící najít. A táta by si mohl dovolit plakat s ní. Bez jediné výčitky.

V jiné ulici začíná den pro Ivana. Teda Ivánka. Je mu 31. Maminka ho budí a nese mu čaj.

Říká: "Ivánku, musíš vstávat a jít do práce. Vyžehlila jsem ti tu košili co máš rád, a dala nahřát ručník u sprchy. Chceš palačinky nebo vajíčka?"

Ivánek pomalu otevírá oči a bere si brýle. Vidí maminku. Jako každý den. Odpoví způsobně: "Děkuji mami." Chvíli přemýšlí a vybírá si vajíčka.
"Udělám ti je řiďoučký, jak je máš rád," raduje se maminka a chvátá se postarat o syna.

Ten se nasnídá, obleče si co má nachystáno a odchází do práce.

"Nezapomeň Ivánku, že po práci tě vyzvedneme s Rafánkem. Pomůžeš nám přinést nevej pytel s granulkama, viď?" Volá za ním maminka.

Co kdyby ale po cestě potkal bývalého spolužáka?

Co kdyby ten zastavil auto, vystoupil a stisk mu ruku a poplácal ho po trapným saku? Mohl by říct něco jako: "Ty vole, ty deš na maškarní?" mohl by si ho prohlížet podezíravě a pak se zeptat: "Že ty děláš v nějakym podělanym kanclu za pár šupů?"

Mohl by ho dál zpracovávat: "Nechtěl jsi bejt objevitel? Nechtěl jsi cestovat?" Mohl by mu dokonce říct: "Dyť tys vlastně udělal ekonomku a já hledám někoho s takovýmhle vzděláním na projekt do Indonésie." A Ivan by nakonec mohl jet.

No, ale co bych potom dělal já?

Jsem psychoterapeut.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Satya Satya | 15. prosince 2017 v 21:11 | Reagovat

A co kdybys třeba nebyl? Co kdybys třeba psal příběhy?

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 15. prosince 2017 v 21:17 | Reagovat

Tady je všude takových pacientů, neboj, bez práce bys nebyl...:)

3 Eliss Eliss | Web | 16. prosince 2017 v 11:59 | Reagovat

Jen jedno jediné rozhodnutí může změnit úplně vše...

4 Meduňka Meduňka | Web | 16. prosince 2017 v 16:27 | Reagovat

Ten článek jsem si užila, je super! Dávám do výběru na tema-tydne.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama