Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

5. Tam, kde vládne rouhání

10. září 2018 v 17:48 | Satya a Yakeen |  Z Cesty přes půl Světa
Opustili jsme území Arménie a přes most přijeli k hranicím Íránu. Nervózně jsme žmoulali pasy, ale hlavně Carnet du passage.

Carnet du passage je archaický nesmysl, a opatřit si ho před cestou bylo proto stejně obtížné, jako najít pěkného trilobita.

Je to celní doklad, který v Čechách vydává, jako jediný, Automotoklub oproti složené záloze. My jsme museli u nich nechat 52 000 Kč jako důkaz toho, že opravdu hodláme přijet autem z Íránu zpět. Zároveň jsme museli podepsat naprosto nevýhodnou smlouvu, ve které je mimo jiné napsáno, že když potvrzený doklad nepřivezeme zpět, záloha propadne. To samé platí i v případě, že nebudou všude náležitá razítka.

Navíc Automotoklubu před naším odjezdem zrovna došly tiskopisy, a až když jsem si na úřednici počkal před otevřením před kanceláří, podařilo se mi z ní, kombinací žadonění a citového vydírání, poslední exemplář dostat.

Tím se desky s Carnetem stali nejcennějším dokumentem Expedice a Íránská byrokracie hodnotnou službou.

No a hranice se pak ukázala jako jedna z nejlehčích na cestě. Úředník zkušeně prdnul razítko na patřičné místo. Jiný jen tak vlažně nahlédl do auta a byli jsme v Íránu.

Prostě civilizovaná pohodička.

Další naší obavou pak byla údajná absence nafty na čerpacích stanicích. Vjížděli jsme tedy do Íránu s plnou nádrží J Arménské nafty za 23 Kč.


První stojan s naftou byl jen 30 km za hranicemi. Nakoupil jsem 40 litrů do kanystrů a zaplatil za ně 240 000 Riálů. To je cca 55-60 Kč.


Jo, je to tak.


Nafta tady stojí 1 korunu a 50 haléřů. 10 litrů 15 korun. Jezdíme kilometr za 15 haléřů.


Pořád nad tím žasnu. Každé tankování si to znovu přepočítávám, a pořád mi to dělá radost.


Ten první den jsme dojeli pod pevnost Babak a přespali v táboře nomádů, kterých je v Íránu pořád 10% z 80 miliónů obyvatel.



Ráno jsme vyšplhali posledních 500 výškových metrů a viděli hrad. No, pro nás, kdo žijeme v Čechách, které mají hrad skoro na každém kopci, to není bůh ví co, ale kolik kočovníků se stády krav, ovcí, koz, kachen a slepic potkáte pod Karlštejnem, ve 2 tisících metrech nad mořem?



Postupně se se zemí sžíváme. Učíme se jejich měnu a zvyklosti.

To, že často hospodský zdánlivě nechce přijmout peníze za jídlo, není jejich nadšení nad tím, že Satya a Yakeen se uráčili poctít návštěvou jejich podnik. Kdepak, to je ukázka společenského zvyku zvaného Ta'arof. Hostinský ty peníze chce, ale nejdříve musí říct, že ne. Teprve když vy trváte na placení, přijme je. Vděčně, a s díky.

Zatím toho nevíme moc o tom, jak se lidé mají. O politice a jejích důsledcích v obyčejném životě.

Jisté je jen, že název kapitoly lhal. Rouhání je tady prezident, ale opravdový vládce je ten druhý fousatý dědek, který na nás kouká odevšad, Ali Khamenei. A to je duchovní.

Některé z domova naplánované věci nás nenadchnou tolik jako ty nečekaně nalezené.

Mausoleum v Ardebilu bylo útulné a s krásnou zahradou.



Lázně Sarein byly ale tak přecpané hotely a lidmi, že jsme je rychle opustili a, s dovolením sedláka, přespali pár kilometrů za nimi na čerstvě sklizeném poli.

Odměnou nám byly malé horké prameny, které jsme potkali "náhodou" druhý den.

Muži v šatnách byli tak cudní, že se nepřevlékali u skříněk, ale chodili do převlékáren. V horké vodě bylo často vidět třígenerační společné koupání. Táta se synem pomáhali do vody starému dědečkovi. Občasná tetování byla kaligrafickými oslavami písma fársí.

Tímto zdobným písmem je zde zprava doleva popsáno vše. Restauraci ale poznáte snadno, před vchodem visí stažená čerstvá ovce a z grilu se kouří.

Naštěstí názvy měst jsou často doplněny latinkou. Jinak se píšou i čísla, ale ty už skoro umíme. Jsou to pravé arabské číslice.

1 000 let stará vesnička Masouleh je snad nejprofláknutější atrakce v zemi.



Ve stejný čas jako my, se tam vydalo dalších několik set aut. Stoupali jsme pomaličku v zácpě do hor a na cestě tam bylo cítit pálící se spojky a z aut, co jeli dolů, škvařené brzdy.

Ze schodovitých domů, kde střecha je často dvorek domu o patro výš, turistický zájem udělal prapodivný bazar, kde lze kopit i Pata a Mata.



Teď jsme u jezírka Sakvalaskar. Místa na piknik.

Satya pere a já píšu tenhle blog. Nevíme, kdy se to dostane na net. Koupili jsme sice místní SIM kartu, ale nevíme, jestli půjde rozchodit. Musel jsme kvůli tomu poskytnout kopii pasu a otisk ukazováčku, ale nevím, jestli mi jako cizinci, nebyl přístup do sítě odepřen. Budeme to zkoušet dál.

Jsme v pořádku. Buďte také.

Satya a Yakeen



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama