Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

6. Cesty Perské

14. září 2018 v 13:11 | Yakeen |  Z Cesty přes půl Světa
14. 9. 2018

Dobrodružství každodenní

Musím začít zase jedním přiznáním.

Někdy, když potřebuji doma ušetřit čas, nebo jsem netrpělivý, porušuji dopravní předpisy. Klidně se otočím přes dvojitou plnou čáru. Projedu rychle jednosměrkou opačně, na pár minut občas nechávám stát auto i tam kde bych neměl, do vozu naložím kde co, a obrubníky považuji za pouhá roztomilá upozornění.

Toto konání je pro mne pohodlné a bezpečné proto, že ostatní účastníci dopravy příkazy a zákazy většinou respektují.

Ale tohle vše zmíněné a ještě mnohem víc je v Íránu na silnicích běžné, a dělají to všichni.

Dobrodružství zde nemusíte pracně hledat, stačí sedět za volantem ve větších městech a ono si najde vás.

Nesmíte v žádném případě zastavit na přechodu jen proto, že se pokouší silnici přejít matka se třemi batolaty! To by byl hrozný karambol! Na semafor, který svítí červeně, je důležité zareagovat pouze v případě, že i ostatní staví. Jindy ne.

Na druhou stranu, pokud potřebujete zastavit kdekoliv ve městě, můžete. V kterékoliv z prvních dvou řad ze čtyř až pěti, které Íránci tvoří na tříproudé silnici.

Můžete jet v proti směru, na kruháči, na dálnici i kdekoliv jinde. Můžete odbočit do zákazu, jet na červenou. Prostě cokoliv.

Přednost se zde vynucuje. Když jste na vedlejší, prostě pomalu strkáte čumák do proudu vozů, až pro vás vznikne místo.

Zdá se, že jediným pravidlem je že do nikoho nesmíte narazit zezadu.

Je to jako na sjezdovce. Velmi organické. Kolem jedoucí auta vám nechávají na bocích asi 30 centimetrů místa, vepředu a vzadu po metru. A vše se valí poháněno benzínem a naftou v přepočtu za 80 haléřů litr.

Severním Íránem na východ.

Takto zábavně jsme přejeli Kazvin a vydali se do hor Kuhhla-ye.


Stoupali jsme do průsmyků a klesali na dna údolí. Večer nás zastihl u jezera Ovan a tam my partičku z ostrovů na jihu Íránu.


Milí chlapíci i jejich holky mluvili anglicky a kouřili konopí. Byli to první z mnoha, kteří nadávali na fousaté dědky a jejich zahraniční politiku.

Ta způsobila, že dolar tady od nás vykupují za 140 000 Riálů. Když jsme si poprvé vyměnili, zjistili jsme, že nafta stojí cca 80 halířů. Oběd asi 20 Korun a hotel 150 Kč.

Stydíme se, a tak nesmlouváme a utrácíme, občas obdarováváme či podporujeme.

Íránské štědrosti se ale nevyrovnáme. Teď jsem třeba musel přerušit na půl hodinky psaní v parku v městečku Birjand, protože přijela rodina, aby nám věnovala na kůži ručně malovaný obraz. Objali jsme se, políbili muži s muži a ženy s ženami a oni zase odjeli. Zbyli tu po nich pražené mandle, obraz a dojetí smíchané s překvapením a troškou studu. Kdo by jim tohle u nás oplatil? Nebo to pozvání do klimatizované banky na čaj, hodinu před tím?


Tak ale zpátky k Cestám Perským.

Po cestě z hor Kuhhla jsme zjistili, že nám vytekl jeden tlumič. Dojeli jsme tedy zpět do Kazvinu a vyměnili ho tam i
s prasklým listem pera. Vše ochotní mechanici zvládli za dvě hodiny za 3 500 000 Riálů, tedy za 560 Kč.


Měli jsme za sebou 400 km po horských silnicích, dvě hodiny v městském provozu a dvě hodiny v dílně. Byl večer a tak jsme nechali odpočívat Mícu na hlídaném parkovišti a našli si hotel, a převlékli se do gala.

Až do noci jsme se procházeli a popíjeli nealko koktejly v krásně zrestaurovaným karavanseráji.



Objíždět Teherán byla celodenní šichta. Mířili jsme pod nejvyšší horu Íránu, Damavand.


Na cestě jsme se potkali s velmi milým učitelem angličtiny, který nás pozval k sobě domů do Babolu.

Když jsme se ráno probudili pod Demavandem, bylo snadné, ve starém mercedesu s nástavbou, poznat evropského souseda. Bylo to druhé neíránské auto, které jsme tu potkali.


Boylemu je 66, cestuje, fotografuje a v Íránu přežil převrácení svého auta na bok v horách.

Po 14 dnech práce místních automechaniků má reálnou šanci, že dojede s otlučenou dodávkou domů, a že se tak znovu dostane k záloze 5000 Euro, kterou musel nechat u německého automotoklubu za Carnet du Passage. Máme s ním domluvenou schůzku v Drážďanech, tak uvidíme.

Návštěva v Íránské domácnosti.

Využili jsme pozvání od Kchalila, výše zmíněného učitele angličtiny, a vypravili se do Babolu. Jednomu taxikáři jsme ukázali adresu napsanou ve fársí a pak ho následovali přes celé město.

Íránská pohostinost je opravdická a upřímná. Kchalil je o rok starší než já, má dceru Fátimu studující medicínu, šestnáctiletého syna na střední a velmi zbožnou ženu. Spolu s dvěma sestrami a matkou obývají prostorný dům postavený jeho otcem.


Vzali nás na noční výlet do jejich zahrady, kde jsme mohli za svitu měsíce trhat fíky a pomeranče.

S jeho angličtinou bylo snadné se doptat ne vše, co jsme potřebovali vědět, spali jsme v jeho prázdné učebně a jediné co bylo těžké, bylo druhý den odjet.

Útržky z toho na co jsme se zeptali. Tak například:

  • Hranici nepohodlného života, chcete-li chudoby je v Íránu mimo Teherán cca 3.000.000.000 Tomanů. (Toman je místní označení pro 10 Riálů) Tedy 30 milionů Riálů tedy asi 4500 Kč, v Teheránu je to 5 milionů tedy cca 7500 Kč v dnešním kurzu. Ještě před pár týdny to byl trojnásobek Korun. Pak ale přišly sankce a Riál se propadl víc jak třikrát.
  • Americké sankce, které způsobily propad Riálu, alespoň Kchalil chápe jako trest za to, že fousatí dědkové podporují Libanon a určité účastníky války v Sýrii. Chtěl by, aby se peníze vynakládaly na problémy doma a ne v zahraničí.
  • Obecně se v prý v Íránu ví, že i přes protiamerické prohlášení, děti a vnuci prominentů, a to i kléru, studují a žijí v USA.
  • Sňatky v Íránu již několik dekád většinou nejsou aranžované rodiči. Rozvody jsou snadné a jejich ve městě k 70%.
  • Je povolená druhá žena, a i když Kchalil zná rodiny o dvou ženách, nezná jedinou, kde by to klapalo. Doslova řekl, že dvě ženy jsou peklo, a běžně se to nestává.
  • Míra s jakou se kdo věnuje víře je na Íráncích. Například jediná Kchalilova žena měla čádor (veliký černý šátek přes šaty, sepnutý pod krkem. Také byla praktikující šiítkou. Jeho sestry byli mnohem civilnější, měli jen jednoduchý šátek přes vlasy.
  • Vzdělání na státních školách je zdarma.
  • Zdravotní pojištění je povinné, a při jeho placení jsou poplatky u lékaře asi pětinové. Sankce a cena dolaru způsobily, že některá léčba a léky jsou nedostupné.

Opustit Kchalilovu rodinu bylo těžké. Holky pro Satyjku jako dárek na cestu koupili sexy kraťoučkou sukýnku. Prý na doma. Bylo nemožné nepřemýšlet o nenaplněných touhách.

Ale museli jsme dál.

K nejsvatějšímu městu.

Prameny Badab Soor po cestě k nejsvatějšímu městu byly velmi fotogenické při západu slunce, a výlet k nim nezkazil ani další prasklý list v pérech. (Prostě jsem podcenil údržbu Míci po loňském Mongolsku. Měl jsem toho vyměnit mnohem víc :-)



Opatrně jsme dojeli pár set kilometrů do Damghanu. Tamní opravář byl trochu dražší a pomalejší, ale večer jsme zas byli na cestě a přespali v kempu u silnice, což je taková místní specialita.

Íránci jen velmi výjimečně opouští svojí zem, ale ve své obrovské zemi vášnivě cestují. Na každém větším parkovišti, někdy i ve městech, tak vznikají kempy ze stanů místních turistů. Ti prostě zastaví kdekoliv je místo, postaví stan, ve kterém si ženy mohou konečně odložit čádor a kempují. Přespávají nebo jen šlofíkují či svačinkují. Stany mají speciální neoutdorový tvar a jsou různě barevné, ale všechny jednoho typu.


Po několika dalších stech kilometrech jsme dojeli do druhého největšího města v Íránu a určitě nejsvatějšího. Do Mašadu.

V centru města je nejdůležitější poutní místo všech Íránců, mauzoleum Ímáma Rézy. Výraz Ímám by se nejlépe přeložit jako vůdce a islám jich po smrti Mohameda má 12. Poslední dvanáctý přijde jako Spasitel až bude konec světa. Ostatních jedenáct má různě po islámském světě své hroby a mausolea, ale jediný Osmý, v Íránu. Otec tohohle muže se stal nesmrtelným pro nás Evropany jako Kalif z Pohádek tisíce a jedné noci, a celý komplex mešit, medres, náměstí a mausoleí jako z orientálních pohádek vypadá.

Než jsme se ale jako jasní nemuslimové do areálu dostali, nejdříve si nás na bráně vyzvedl jeden z mnoha dobrovolníků. Odvedl nás do návštěvní síně. Podívali jsme se na dokumentární filmy, dostali od muslimského kněze brožurky, a pak byli po celou dobu provázeni po místě zvaném Haram-e Razaví. Satya trochu prskala nedobrovolně zabalená v povinném čádoru. Na většině budov se opakovali kaligraficky zdobené modré dlaždice. Minarety byly zdobeny spoustou zlata a vlastní šrína, místo posledního odpočinku Ímáma, byla velká hala s mnoha sloupy, celá vykládaná zrcátky, ve kterých se odrážely křišťálové lustry.

Byli jsme oslněni.

Osobně tohle místo považuji za jedno z nejkrásnějších modlitebních míst na této planetě.

Naše jinakost byla plně respektována a jako hosté jsme se cítili vítáni. Prostě Írán.

Hlína a poušť.

Malou přípravou na cestu za hliněnými stavbami pouště, nám byla vesnička Kong, kousek za Mašadem, kde jsme přespali po návštěvě Svaté Šríny.


A pak jsme se opravdu pustili na jih.

Po 500 kilometrech jsme s nocí dojeli do Dejduku a s pomocí Husseina našli Starý Dejduk, vesničku z hlíny, kterou lidé před 47 lety po zemětřesení opustili a kterou jsme si mohli až do západu slunce prolézat. Přespali jsme v ní, a ráno podpořili Hussainovu stavbu hotýlku, ke které používá původní hlínu i nepálené cihly a zase jeli celý den přes hory a poušť až k hranicím Afganistánu.


Pokud bychom měli v Íránu k návštěvě vybrat jen jednu jedinou pevnost, byla by to tahle. Pevnost Forg. Byla bez jakéhokoliv dohledu a obrovská. Gigantická středověká prolézačka.

Večer nás přišel pozdravit místní chlapík a provedl nás i po vesničce. Celá dostává nový kabát z hlíny a my mohli například prolézat minaret zrovna v době, kdy celý drnčel svoláváním k modlitbě.

Ze střechy mešity, s tímto zvukovým doprovodem byl na vesničku i pevnost velmi romantický pohled.




Ale s opravdu horkou pouští jsme se potkali další den.

Poušť Lut je v červenci nejteplejší místo na planetě. Třista kilometrů napříč byl i 13. září dost pálivý zážitek. V poledne 60 stupňů celsia posádku vozu neochladí, ani když má otevřená všechna okna. Posledních 80 kilometrů byla poušť zdobena výtvory eroze, které se z rozžhaveného vzduchu zjevovaly jako ostrovní pevnosti nebo domy.


V polovině vedlejší silničky, která poušť křižuje, bylo stanoviště Íránského červeného půlměsíce.

Satyjka během dne rudla stále víc a víc, a po poledni vypadala jako velmi zapálený příznivec pouštních výletů.

A tak jsme raději zakotvili v Eco Guest housu, v jedné oáze.


Pokoj nám chladí klimoška. Sedím a píšu ve stínu pod palmami, vedle mne zurčí potůček, a poušť zůstala vykázaná za vraty a zdí. Je to tady eko a cool.

Doufám, že cool bude do zítřka i Satya.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama