Vyprávění o cestách po světě vnějším i vnitřním.   

Vymodlený úsměv

1. listopadu 2018 v 23:11 | Yak |  Po cestách vnitřních
Martin chodil po náplavce a zpíval si.

Nebyla to žádná idylka.

Byli čtyři hodiny ráno a on si zpíval indickou mantru Dhanjavád, aby se nezbláznil. Byla to jediná mantra, kterou si pamatoval. Pamatoval si ji proto, že celý text bylo jediné slovo, které se pořád opakovalo. "Dhanjavád, dhanjavád, dhanjavád… ", jen v závěru přidal: "ánandá."

Hlas mu klesal a stoupal v pomalém rytmu, hlasitost se zvyšovala s intenzitou myšlenek, které potřeboval umlčet. V jeho zpěvu byla prosba i naléhavost. Bolest, vztek, strach a úzkost.

Měl v hlavě peklo.

To ho vyhnalo na náplavku už před svítáním.

Mezi prsty si posouval korálky mály. S každým slovem jeden. A další. A další. A další. Sto osm. A další…

"Jako když děda dělal jitrnice." Napadlo ho a vzpomněl si na jeho prsty. Tlusté krátké a některé žluté od nikotinu. Pozoroval ho jako malý kluk. Měl oči ve výši řeznického válu, protože stál na malé štokrli a protože mu byly čtyři.

Z hromady prejtu šla pára a vůně.

Děda kouzlil. Buřtíkovité prsty se míhaly, voňavá hromádka ubývala a zpod levé dlaně vyjížděla jitrnička. Děda s ní zatočil, uzlíkem protáhl špejli a na konci zalomil. Vzal nové střívko, nová jitrnice. V koutku mu visela cigareta. Mhouřil oči před dýmem. Možná trochu na něj.

Přerušil práci, napil se grogu, odklepl popel na zem a mezi kluzký palec a ukazováček zlehka sevřel Martinovu tvář.
"Ty kluku jeden." Řekl se šťávou lásky a krve na rukách. Pak "jako" chňapnul po Martínkově bříšku a prostrčil špičku palce mezi ukazováček a prsteník.

"Teď jsem ti ukradnul pupík." Martin nerozuměl tomu, co tím myslí, ale cítil, že ho má děda rád. Sálala z něj vroucnost, živočišné teplo, kouř a rum.

Večer se děda koupal ve vaně. Zatopil v lázeňských kamnech. Oheň ohřál vodu a tu děda vypustil do vany. Byl obrovský růžový a chlupatý ve vaně, ze které se kouřilo.

"Dědo, ty jsi jako ten čuník ráno." Děda se smál, kvičel a Martin poskakoval okolo vany nezkrotnou radostí.

Když se zvedl a vylézal z vany, na chvíli se Martinovi před očima zakývalo jeho přirození. Obrovské v obrovském roští chlupů. Tenkrát by se řeklo moudí.

Děda si všimnul jeho pohledu a snad, i z mírné rozpačitosti, ho lapil, zvednul a přimáčkl ke své horké a večer už škrábavé tváři.

A teď se koupal Martin. Koupal se v mužské síle a neporazitelnosti, které se v dědovo chlupech mísily tak jako pot a horká voda.

Děda byl řezník. Dříč, co si postavil dům a v něm krámek. Na dvorku. K tomu hned po válce výrobnu uzenin. Chlap co měl rád svoji ženu, svoje kluky, ale hlavně svoji práci.

Jenže pak přišli bolševici.

Všechno sebrali a děda byl rád, že ho nechali v jeho obchodě prodávat. Díval se, jak mu na dvoře v přístavku rezaví stroje, co měly vyrábět salám. Jednota neměla v plánu a ani schopnost rozšiřovat výrobu. Úvěr na ně platil dál.

Byl to dost velký chlap i na takovou nespravedlnost? Bojoval ve svých prokouřených nocích s užírající zlobou?

Martin se procházel po náplavce a zpíval Dhanjavád, dhanjavád, ánanda. Bože lásko, bože lásko, mám tě rád. Ale spíš než bohu, zpíval dědovi a jeho velkým horkým rukám. Jeho zarostlé tváři a jeho objetí.

Chtěl by být zase vyzvednut, obejmut a pochován. Chtěl by slyšet: "Ty můj kluku jeden." Od nezpochybnitelné síly a autority. A lásky.

"Už jsem jak nějakej křesťan." Ušklíbl se Martin sám nad sebou.

Jeho děda se brzo po vaně a jitrnicích došplhal, cigaretu po cigaretě, do míst, kde nerezaví draze placené stroje, a kde nevládne průměrná tupost pracovitosti. I ty cigarety se mu míhaly v ruce jak Martinovi jeho korálky. A možná i jemu poskytovaly spásu. Konejšivou útěchu. Odešel rakovinou a byl pryč…

Když dlouho po dědovi zmizel konečně i bolševik, Martin hned začal podnikat. Byla to svého druhu infekce, která postihovala všechny muže jeho rodu. Možná bylo něco nakažlivýho v těch jitrnicích. Možná se to dědilo s těma chlupama.

A tak, celá léta se vštípeným despektem, opovrhoval těma "truhlíkama, co jsou dobrý tak akorát chodit někam na osmičku", a sám s radostí trávil prací 12, ale klidně 16 hodin denně.

A pak přišla ta šance, které neodolal. Za všechny své peníze a mnoho půjčených opravil dům, který patřil všem. S nájemným za babku se nebál vybudovat z ruiny palác. Mělo to být na věky. Nebylo.

Město krásný dům prodalo panu Hamounovi, a ten najal doktora Chytráka.

"Chápu, že tu pracujete a bydlíte, ale vy musíte pochopit, že za takhle krásné prostory, je váš nájem absurdní. A mezi námi, tu smlouvu jste si měl opravdu nechat napsat líp." Doktor Chytrák se trochu doškrtil kravatou, asi aby Martin věděl, že to taky nemá lehký, a vytáhl další papír. "Tady nová nájemní smlouva je plně ve shodě s cenou obvyklou v této lokalitě. Promyslete to a dejte vědět. Telefon je na navštívence."

Nuly na papíře křičely o nekonečné lopotě, pravidelném stresu a nespravedlivosti.

Martin zoufalstvím. A to ho vyhnalo teď na náplavku, kde vzpomíná na dědu a snaží se pochopit, proč historie koktá.

Jde po náplavce a čerň šedne. Vylézá město, které tady bylo a bude. Martin může slyšet pleskání bosých nohou, dupání škorní, cvakání holínek i mlaskání kecek a ševelení drahých bot všech mužů, kteří procházeli, budovali, hromadili a ztráceli. Rodili se a umírali.

"Nazí přišli na svět a nazí z něj odešli." Napadne ho a zastaví se.

I díky jeho modlitbě teď vychází Slunce. Martin, zkouškou zcitlivěn, může vnímat, jak hřeje v Srdci. Objímá sám sebe a je svým zpěvem vyzdvižen a zahrnut Láskou. Obdarován vděčností.

Dhanjavád, Ánandá v jeho překladu neznamená, posvěcené díky a blaženost, ale: "Díky dědo, já už vím co s tím."
Ještě ten den ráno zavolá Hamounovi a řekne: "Sbohem".

"Vždyť jste tady tolik investoval! Ten nájem zvládnete, je přiměřený lokalitě."
Martin pozoruje bohatého chudáka Hamouna, a poprvé po mnoha dnech je na jeho tváři úsměv.

Oběma je jasné, že opuštěná investice jsou jak drahé šaty ušité na míru. Na míru Martinovi a jeho práci. Kdo ví, jestli Hamoun najde někoho, komu budou sedět.

Martin je totiž zvláštní figura.

Teď setřásl minulost a odchází. Svobodný.

Má už jedinou starost: aby mu neztvrdlo Srdce Záští.

Odchází a vše nechává za sebou.

Nepřipadá si holý, spíš "holy".
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bloudicka bloudicka | 2. listopadu 2018 v 1:17 | Reagovat

Krásný :-)

2 bluesovka bluesovka | 2. listopadu 2018 v 11:11 | Reagovat

Ano, krásný, moudrý, svoboda, rozhodnutí....

3 realistkadneska realistkadneska | 2. listopadu 2018 v 18:11 | Reagovat

To je krásný popis-krásné psaní … ten začátek. Pak přichází tvrdá realita(zatracený smlouvy), chápu, dojde energie - dojdou síly, ale asi to za tu svobodu a klid stojí. I když musí to být teda mega těžký. Přeji už jen vše dobré.

4 chiméra chiméra | 3. listopadu 2018 v 20:50 | Reagovat

Úžasné 😍

5 Kitty Kitty | E-mail | Web | 4. listopadu 2018 v 10:35 | Reagovat

Článek napoprvé vypadal jako tuctový na zvolené TT "Úsměv". Po přečtení dlouhého článku jsem vděčná, že jsi to napsal! Jsem dojatá a ráda tě zařazuji do Výběru tohoto tématu týdne ÚSMĚV. Právem si dej na svůj blog ikonku, že jsi ve výběru TT! Děkuji a přeji krásnou odměněnou neděli  :-)

6 yakovo yakovo | 4. listopadu 2018 v 17:56 | Reagovat

Bloudičko, Bluesovko, Realistko dneška, Chiméro a Kitty
Děkuji Vám všem za pochvaly.

Nechť jsou všechny vaše dny slunečné.

p.s Kitty, co myslíš tou ikonkou?

7 Pavel Pavel | 4. listopadu 2018 v 21:00 | Reagovat

Zdar Yaku, moc se mi to líbí, četl jsem to hned po zveřejnění a od té doby uvažuji o jedné věci... Má to perfektní šťávu a ten popis Martinových chvil s dědou je napsaný tak, že skoro cítím vůni jitrnic. Kde se tam ale Martinovi vzala ta mantra? Nikde to nevidím a když Tě nebudu znát nebudu chápat. Není to kritika...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama